Zimbabwe, za zvířaty v Mana Pools NP

Lake Kariba a Mana Pools

Po cestě do Mana Pools jsme se na několik dní zastavili u vodní nádrže Lake Kariba, což je sice nádherné místo s pahýly zatopených starých stromů, kde by to třeba slonům moc slušelo, ale aktuálně to tam kromě hrochů bylo bez velkých zvířat. Důvod byl prostý, těsně přiléhající lovecká oblast a častá střelba zvířata odehnala do bezpečí. I přesto jsme se ale na březích vyřádili při fotografování ptáků.
Národní Park Mana Pools je na Seznamu světového přírodního dědictví UNESCO a rozhodně právem. Nádherný kus přírody přiléhající k pravému břehu řeky Zambezi je se svou nádhernou proměnlivou krajinou ideálním místem pro fotografování zvířat v hezkém prostředí. Přestože se tam dá podél řeky jezdit jen na 40 kilometrech, krajina je velmi různorodá. Mně osobně se asi nejvíce líbilo v lese s mohutnými stromy. 
V době naší návštěvy (říjen) byla oblast velmi vyprahlá a vodní plochy značně vyschlé. Zvířata to nutilo chodit k jejich posledním zbytkům nebo přímo k řece Zambezi. I přes vysoké teploty (36 - 42 °C) se dalo vedro poměrně dobře snášet, zejména pokud jsme zajeli k řece, která vzduch v blízkém okolí svojí mohutností ochlazovala.

Procházky africkou divočinou

Stejně jako u minulých cest v Africe jsme zvolili cestování vlastními auty (konečně Toyota Hilux) se stany na střeše a skoro jsem měl pocit, že to ani jinak v Mana Pools nejde. Nikde žádná lodge - i když jsme otevřená auta s nažehlenými a voňavými turisty občas potkávali.
Vlastní ježdění mělo víc než kde jinde v minulosti výhodu v tom, že jsme si “mohli dělat, co chtěli”. Ještě před pár lety se mohlo v Mana Pools volně chodit terénem a ani nyní, když se pravidla zpřísnila, jejich dodržování nikdo nevyžaduje. Prostě jsme mnohokrát z auta vystoupili a při vnímání všech zvířecích rizik jsme si pro lepší fotku došli. Takto jsme s Jirkou pěšky dohledali v lese odpočívající psy hyenovité, kteří nám přeběhli přes cestu, když jsme jeli autem. Rekord v pěším courání od auta byl 4,2 km při hledání smečky psů hyenovitých další den (neúspěšně).
Popsané fotografování v africké divočině má ale svoje rizika. U fotografování slonů v lese mimo auto se nám s Jirkou stalo, že jiná skupina slonů obestoupila naše auto a my jsme se chvilku neměli jak do auta vrátit, v tu chvíli jsem si připadal dost bezbranně...

Místní měna skoro k ničemu

Samotná logistika v Zimbabwe byla dost náročná. Auta nám do Zimbabwe dovezli z Johanesburgu, to klaplo dokonale a dokonce s nimi (na afrických cestách poprvé) konečně nebyl žádný problém. Horší to bylo se zásobami potravin a vína, bez Honzy bychom pošli hladem a žízní. A když si vybavím problémy se sháněním nafty a masa, nebojím se přiznat, že bychom bez Honzy byli sami úplně marní.
Situace (asi se nedá říci aktuální, tam je to v čudu už delší dobu) v Zimbabwe je zoufalá. Za dolary se nedá nic koupit (pokud nemáte známé a nikdo vás při tom nevidí), vyměnit na “černém trhu” se dolary nedají (místní by šli do basy). A i když místní měnu seženete, za pár dní už má úplně jinou hodnotu (tedy, vyplatí se místní hotovost vůbec nedržet).
Podobně je to s naftou. Na stojanech cedule “no diesel”, ale když máte známé, nebo vás známí doporučili, lze za dolary natankovat - a opět, když vás nikdo nevidí. Musím říci, že spousta shánění nutných věcí pro cestu byla náročná, jen díky Honzovým kontaktům jsme měli dost nafty včetně kanystrů na střeše na dlouhý pobyt a ježdění v Mana Pools. Bohužel návrat byl o fous, nafta nikde nebyla, dolili jsme rezervu z kanystrů.
Co se týče místních, cítili jsme se bezpečně. Když jsme po cestě k Zambezi (z Harare asi 500 km) zastavili někde ve vsi na pivo, bylo to s místními velmi příjemné setkání. Jen děti se nás bály, bílou tvář totiž nikdy neviděly.

Pár nejsilnějších zážitků z cesty

Jednoznačně vede zachraňování slůňat, která uvízla v bahně vysychajícího jezera. Když jsme je nakládali do letadla, tekly mi slzy. Stejně jako druhý den, když před našimi zraky zemřela slonice, matka jednoho ze zachráněných slůňat, která se po vytažení z bahna už na nohy nepostavila. Slůňata jsou ve sloním sirotčinci v Harare, po zotavení se vrátí do přírody.
Fotografování jsem si nejvíce užil se slony ve vzrostlém lese, především ráno a večer, kdy bylo díky rozvířenému všudypřítomnému prachu nádherné světlo. Radost mi udělala dohledaná smečka 15 psů hyenovitých včetně několika hravých štěňat, hnízdiště vlh núbijských ve strženém břehu řeky Zambezi, všudypřítomní hroši, setkání se lvy a hyenami skvrnitými.
Protože jsme fotografovali pouze ráno a večer, byla i spousta zážitků, které s fotografováním nesouvisely. Sloni, co nás opakovaně obtěžovali při kempování, krásné večery a horlivé diskuze s kamarády u ohně a pro mne plavání v Zambezi - sice jsem se bál hrochů a krokodýlů, ale cítil jsem se děsně svobodně!

Děkuji všem spolucestovatelům za moc fajn společnost. Zejména Martinovi za volbu parádního místa a Honzovi za to, že jsme mohli vůbec cestu realizovat.

Související odkazy
Články o cestách za přírodou
Fotografie z Afriky ve fotobance
Nabídka fotografických workshopů