Papuchalk bělobradý

Tak, konečně jsem se dostal k tomu, napsat pár řádek o fotografování papuchalků bělobradých, za kterými jsem se začátkem července vydal na norský ostrov Runde. Společnost mi dělali tři focením stejně postižení fotografové, Bohdan, Láďa a Pepík. S papuchalky jsme někteří strávili během týdne až 40 hodin a myslím, že na nás jen tak nezapomenou.

Papuchalk bělobradý (Fratercula artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS 30D, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 340 mm, fotografováno z ruky, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/320 s, ISO: 400, Režim měření expozice: se zdůrazněným středem, Kompenzace expozice: 0 EV, Blesk: ne, Vytvořeno: 6. července 2007 19:21, ostrov Runde (Norsko)Na ostrov Runde jsem odjížděl s jednoznačným cílem. Poznat život a chování těchto vtipných a zajímavých ptačích postaviček a pokud by mi byli elementálové nakloněni, zachytit jejich každodenní útrapy na fotografiích.
Ostrov Runde je pro sledování arktického ptactva tím nejvhodnějším místem, jedná se o nejjižněji položenou hnízdí skálu v Norsku. Proto po pouhých 2500 km a 30 hodinách nepřetržité cesty můžete sledovat papuchalky bělobradé, chaluhy velké, alky malé, tereje bílé, racky stříbřité, kormorány chocholaté a spoustu dalšího ptactva. O ostrově Runde se snad ještě do konce roku více rozepíšu.

Tudy cesta nevede
Po skoro hodině strmého stoupání, kdy je z malého ostrova vidět široko daleko, jsme dorazili k útesu na západní straně, odkud padal ostrov strmě do moře. Všude létalo spousta ptáků, kteří se navzájem přeřvávali, moje oči však po zemi pátraly po papuchalcích. Z literatury jsem věděl, že jejich dutiny jsou ve skalách nebo v zemi nad útesem, proto pro mě bylo obrovským zklamáním, když jsem zjistil, že tu sice papuchalci jsou, ale nějakých strmých 15 – 30 metrů pod námi. Vraceli se od moře s rychlým třepotáním černých křídel, aby neobratně vlétli do dutiny, před níž se výjimečně zastavili na pouhé dvě vteřiny. Kluci na mě smutně koukali, situace byla dramatická. Představa lézt po strmé skále dolů nikoho nelákala. A to ani mě, který je pro fotku ochoten obětovat dost a speciálně pro ty účely mám u rakouské pojišťovny sjednáno pojištění pro horolezce, které obsahuje úhradu záchranné akce a to včetně případného použití vrtulníku. Jak poznáte o pár řádku níže, za papuchalky jsme riskovat život nemuseli, ale ve skalním útesu jsme se vyblbli při focení terejů, alek a alkounů.
Netroufal jsem odhadnout, jak se kluci postaví k tomu, že jsem je zavedl s fototechnikou tisíce kilometrů od domova s vidinou snadného focení arktických ptáků a přitom pap006podmínky nejsou právě ideální a to je hodně mírně řečeno. Nemohl jsem to pochopit, v hlavě jsem měl obrázky fotografujících důchodců s kompaktem v ruce, před nimiž trpělivě pózoval papuchalk a to ve vzdálenosti ani ne jednoho metru. Kde jsou, co se děje, proč se schovávají, nejsme tu v blbém období, proč se nás bojí? Tak zoufalé to nakonec nebylo.

Papuchalčí skála aneb na přehlídkovém mole
Po další hodině bloumání po hraně útesu jsme se vyšplhali k místu, které se pro nás na dalších pět dní stalo základnou. Už z dálky dávalo větší soustředění návštěvníků vědět, že tady bude něco zajímavějšího. A bylo.
Koncentrace papuchalků byla větší, ale především jejich hnízdní dutiny byly v bezprostřední blízkosti drátem vymezené pozorovatelny a na strmé skále nad ní. Tzn. našli jsme tu téměř ideální podmínky pro focení. Jedinou vadu na kráse tam bylo pouze to „větší soustředění dalších návštěvníků“. Jak jsme poznali již o den později, papuchalčí skála je vyhledávaným místem i pro další fotografy z celé Evropy, kteří chtějí mít v portfoliu svého papuchalka. Intenzitou návštěv se nám vyrovnal pouze jeden Němec, budeme mu říkat Helmut, který také přicházel každý večer. I přes kvalitní závaží, které každý den vytáhl nahoru (1D MkII, 20D, Canon 300/2,8 a Canon 600/4), byly jeho pokusy opap009 zachycení papuchalka v letu tristní. Společnost mu dělali další fotografové a někdy to tam vypadalo jako na veletrhu fotografické techniky. Věc, kterou absolutně nesnáším (přítomnost cizích lidí v mé blízkosti při focení) jsem tady musel vydržet, jen jsem přemýšlel o vhodnějším místě, takovém, aby na mě nebylo vidět a hlavně, abych byl obsazeným dutinám co nejblíže. Protože jen tak budu mít podmínky pro fotografování papuchalků v letu, při jejich návratu se zobákem plným rybiček.
Prvního večera jsem si jenom zkusil „jak to půjde“ i když nyní, a to je poučení, můžu říci, že právě ten první večer byly podmínky pro focení nejlepší. Podrobnosti popíši v kapitole „Letecká přehlídka s plným zobákem“. A dokonce, když nyní proběhnu fotky papuchalků z těch šesti dní, ten první bylo vidět nejvíce papuchalků s rybičkami v zobáku.
Bylo zajímavé, že se každý den papuchalci chovali trochu jinak a proto byly i podmínky pro focení jiné, po každé vznikalo něco jiného. Někdy s rybičkami, někdy bez, někdy spousta portrétu, někdy skupinky a dovádění na skalách, jindy mnoho letovek a návratů do dutin, někdy ani jeden. Asi nevětší množství papuchalků na skalách bylo za mlhy (nízké oblačnosti), kdy nemohli lovit a seděli nasraně na skále a čekali na lepší počasí. Přestože jsem s nimi strávil spoustu času, hodně o nich ještě nevím.

Papuchalk bělobradý (Fratercula artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, Stativ: Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 5.60, Doba expozice: 1/400 s, ISO: 100, Měření expozice: se zdůrazněným středem, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2 EV + Better Beamer), Vytvořeno: 2. července 2006 17:14:29, Kaldekloven, ostrov Runde (Norsko)Pohled do encyklopedie, papuchalk bělobradý (Fratercula arctica)
Domovem až 37 cm velkého papuchalka bělobradého, černobílého ptáka s nezaměnitelným rudooranžovým zobákem, jsou pobřeží a ostrovy severní a střední části Atlantského oceánu. V Evropě papuchalk hnízdí na pobřeží Norska, jihozápadního Švédska, Velké Británie, Irska, Islandu a Francie (Bretaň). Je to pták volných moří. V době mimohnízdní se zdržuje ve střední části Atlantského oceánu. Před hnízděním ptáci přilétají ve velkých houfech k pobřeží a vyhledávají travnaté svahy s měkčím povrchem, kde si mohou snadněji vyhrabávat hnízdní nory, dlouhé 1-2 m. V noře je jedna hnízdní komůrka, ale může jich však být i víc. Ptáci hrabou nory nohama, pomáhají si i zobákem, staré obydlí má i několik chodeb. Hnízdní dolík si vystýlají suchou trávou, peřím nebo i vodními rostlinami, přinesenými z moře.
Během hnízdění působí kolonie, jako by vymřela. Jen občas je ze země slyšet hlasy hnízdících ptáků. Jednotliví ptáci sedí bez hnutí před dutinou a otáčejí hlavou na všechny strany. Strčíte-li ruku dovnitř (což jsem nezkoušel a nikomu to ani nedoporučuji), pták se do ní zakousne a je možno jej vytáhnout. Velmi silné stisknutí však proniká až ke kosti. Byl jsem svědkem toho, že ptápap008ci zatlačení do úzkých vrčí jako psi.
V některých oblastech dalekého severu jsou papuchalkové lidmi požíráni, z hnízd je dostávají dlouhými kopími nebo je loví ve vzduchu. Následující noc sedí na osiřelém vejci „náhradní matka“. Když je i ta zabita, nastoupí třetí, čtvrtá nebo dokonce pátá. Jedná se o mladé ptáky, kteří sami ještě nesnesli vejce, znuděně se potloukají na hnízdí hoře a rádi převezmou roli rodiče.
Papuchalk bělobradý hnízdí v početných koloniích, kde občas bývá více sto tisíc jedinců. Samice snáší obvykle v květnu jediné vejce, které je značně velké (14 % hmotnosti samice) a sedí na něm střídavě oba partneři 40 až 42 dní. Podle některých údajů je to pouze 35 dní, protože někteří ptáci prý naplno zasednou po 4 až 7 dnech po snesení. Staří krmí mládě na hnízdě 40 dní.
Papuchalci bělobradí se živí především rybami, ale také mořskými měkkýši a korýši. K hnízdu tak často přináší v zobáků až 20 ryb. Kořist papuchalci loví pod vodou, kde plavou pomocí nohou i křídel.

Letecká přehlídka s plným zobákem
Na ostrově jsem chtěl mimo jiné nafotit letícího papuchalka se zobákem plným ryb, v domnění, že to nemůže být o mnoho těžší než fotografování v letu pár centimetru velkého kolibříka. Mýlil jsem se, splašený let papuchalka nebylo něco, co by se dalo snadno komponovat do hledáčku. Až s přibývajícím časem stráveném na kamení útesu, jsem se dozvěděl o papuchalcíchpap002 víc a našel jsem způsob jak jejich let předvídat.
Papuchalk loví na hladině moře cca 150 – 200 m v hlubině pod skálou, kde jsem na ně číhal. Po dni stráveném lovením rybiček se vrací k dutině, kterou ne vždy při prvním příletu ke skále najde, proto nepřistane, ale ihned odlétá na moře, kde opíše kruh o poloměru několik stovek metrů, aby to zkusil znova, pro mě moc cenné zjištění. Prostě jsem si jednoho takového neúspěšného navrátilce domů vytipoval a na jeho druhý (třetí, čtvrtý,...) pokus si počkal. Získal jsem několik cenných vteřin a především možnost připravit se na směr, ze kterého bude papuchalk přilétat.
Pak jsem manuálně předostřil na 40 – 70 m a pohlédl do hledáčku. Ačkoli v něm bylo vše rozmazané, proti modré hladině vody nebo zelenému útesu jsem vždy přilétajícího papuchalka identifikoval. A nyní nervy, papuchalk stále rozostřený se přibližuje a vyplňuje stále větší plochu, čekám a když papuchalk vyplní přibližně třetinu hledáčku mačkám spoušť. Monofokální objektiv Canon řady „L“ bezchybně zaostří a já rychle po sobě exponuji 2 – 4 záběry. Víc nemá cenu, papuchalk už sedí v klidu na skále, nebo se trefil do dutiny. A pak to tam buď je nebo není. Teda já ho tam měl vždy, ale ostrý pokaždé rozhodně nebyl.
Takto to možná vypadá idylicky a snadně, ale pro pěknou fotku je podstatné se soustředit na další „drobnosti“, směr slunce, vhodná clona (f/7,1 – f/8,0) v závislpap010osti na expozičním čase (čím kratší tím lepší), korekce blesku s vysokorychlostní synchronizací. Pro fajnšmekry jako já vstupují do hry takové blbosti jako, odstín modré hladiny v pozadí a prokreslení jak bílého tak černého peří papuchalka, což je na ostrém slunci skutečně bojovka. Ale co s tím, každý paprsek je důležitý, vždyť ideální čas pro mě byl 1/2000 s, ale málokdy pro něj byly ideální podmínky.
Pikantní bylo po očku pozorovat Helmuta, který se 300/2,8 pokoušel o totéž, ale klapání závěrky se odehrávalo zásadně po ukrytí papuchalka v dutině. Někdy mě nepřestanou překvapovat „majitelé fototechniky“ (o fotografech nemůže být řeč), kteří vybavení za stovky tisíc neumějí používat a pak v diskusních fórech popuzeně popisují jak něco špatně funguje.

Nejvhodnější příležitost pro fotografování papuchalků v letu byla hned první večer, protože se k dutinám vraceli tak, že jim zapadající slunce svítilo přímo na zobák. Ostatní dny se jejich návrat odehrával více a více ze západu, tzn. objektiv jsem směřoval téměř do slunce. Stále jsem nevěděl proč to tak je, až někdy ve čtvrtek jsem to pochopil. Hejna rybiček, které papuchalci loví se podél ostrova stěhují jedním směrem, proto i změna návratu ptáků k dutině. Bylo smutné, že nejvhodnější podmínky byly v době, když jsem neměl ještě správně vypilovanou techniku. Něco ale přeci jen vzniklo.

Papuchalk bělobradý (Fratercula artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej Prosický, Model aparátu: Canon EOS 30D, Objektiv: Canon EF 200mm f/2.8 L USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, fotografováno z ruky, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/1250 s, ISO: 250, Měření expozice: se zdůrazněným středem, Kompenzace expozice: 0, Blesk: ne, Vytvořeno: 1. července 2007 17:14:29, Kaldekloven, ostrov Runde (Norsko) Ale pánové, to je skála pro papuchalky
Chtě nechtě musím tady zmínit něco jako „etiku při fotografování ptáků“. Žádná snaha o dokonalý snímek by neměla omezit chování nebo dokonce život ptáka a to obzvlášť v době hnízdění. Na druhou stranu v touze po realizování vašeho záběru (vysněné fotce) musíte tu více tu méně obejít nějaká pravidla. V našem případě to byl vstup několik málo metrů za řetězem ohraničenou pozorovatelnu, sice pouze do vzdálenosti ne více než 4 metry a i tento kousek byl pro nás velmi cenný.
Při fotografování letovek jsem seděl velmi blízko dutiny, ale vždy tak, aby pták vždy zalétl. Pokud se k tomuto kroku neodvážil ani při třetím přeletu s rybičkami (často s mručením) z místa jsem raději odcházel. Většinu času jsem však měl přes sebe přehozenou lehkou maskovací síť, kdy nebyly problémy s návratem papuchalků žádné.
Pouze jednou nás místní ochranář, s ještě poměrně přívětivým tónem, upozornil na nevhodnost našeho konání. Jeho slova: „Ale pánové, ta skála je pro papuchalky a ne pro fotografy“, mi na dlouho zůstanou v paměti.
Rozhodně jsme nezpůsobili žádnou škodu, narozdíl od „cvakálistů“ kteří cpali pazouru s kompaktem do dutiny, aby si vyfotili papuchalka. Toho jsem byl svědkem hned první den.
Mnohem více škody nadělají například makrofotografové hmyzu (ne všichni!), kteří strkají hmyzáky do ledničky, aby se jim při následném focení v klidu domova moc nemrskali. Výjimkou není ani focení portrétu šídel s přišpendleným zadečkem.

Na hladině v království ptáků
Čtvrtečního odpoledne jsme si zaplatili výlet lodí okolo ostrova. S jediným cílem, sledovat arktické ptáky jak loví u hladiny a bychom si prohlédli si kolonie v nižších patrech útesu. Protože rozdělení útesu do jednotlivých zón je pozoruhodné, kormoráni obývali nejnižší patro, nad nimi sídlili alkouni a alky. Ve vyšších patrech pak jsou racci a buřňáci, zatímco moji oblíbení papuchalci bydlí až nahoře, naštěstí.
Pro mě bylo moře lákavé především proto, že jsem doufal, že nafotím to, jak papuchalci loví. Protože při pohledu shora z útesu to vypadlo, že vždy zobákem při letu rozřezávají hladinu, aby vysbírávali rybičky.
Do kolonie lovících papuchalků jsme se dostali, ale svědkem něčeho podobného jsem nebyl. Žádný papuchalk si od vody žádnou čerstvou rybičku neodnášel, stejně byl pohled na ně úžasný. Cachtali se ve vodě, stále se opakovaně potápěli, vzlétali a přistávali. Tohle jejich chování na hladině jsem neznal, škoda že je loď tolik plašila a proto bylo jejich focení velice obtížné až nemožné. I tak to byl úžasný zážitek, obzvlášť po tom, co jsme o pár minut později pozorovali kolonie racků a překrásných terejů.

Snad někdy příště
Stejně jako vždy u podobných krásných setkání, mi euforie z příjemného focení vydrží jen chvíli. Fotky jsou pěkné, jen zlomek mám na stránkách (jak v článku, tak především v galerii). Prezentovat vše není kde. Ale už nyní mám spoustu nápadů, co by šlo při focení papuchalků udělat lépe. A když se k tomu přidají moje na ostrově Runde nevyřízené účty s terejem, orlem mořským a sokolem stěhovavým, tuším, že se tam někdy vrátím. Příště, až bude čas, napíši článeček o útočných chaluhách velkých, což je pro fotografa asi nejnebezpečnější pták.

Souvidející články na internetu:
Chaluha velká, lovci fotografů

Papuchalk bělobradý (Fratercula artica) Atlantic Puffin, Autor: Ondřej Prosický, Model aparátu: Canon EOS 20D, Objektiv: Canon EF 400mm f/5.6 L USM, Přepočtené ohnisko: 640mm, Stativ: Gitzo 1227 + 1377M, Clona: 7.10, Doba expozice: 1/500 s, ISO: 200, Měření expozice: se zdůrazněným středem, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano (externí Sigma EF-500 DG Super, -2 EV), Vytvořeno: 2. července 2006 17:37:04, Kaldekloven, ostrov Runde (Norsko)