Není na Zemi podobné oblasti, kde lze nalézt na relativně malém území překrásné pobřeží, pralesy Amazonie, horská údolí nebo třeba zasněžené vrcholy aktivních sopek. Především pro fotografa je Ekvádor silným lákadlem. Článek z roku 2003

V Ekvádoru jsem na podzim roku 2002 strávil šest týdnů. Přitahoval mě svými odlehlými národními parky, kde, na rozdíl od sousedního Peru, nepotkáte při výletech krajinou příliš dalších návštěvníků. Fotografii krajiny skupina obtloustlých Američanů na půvabu příliš nepřidá. Ovšem jako magnet mě především lákaly aktivní sopky, snad pouze Indonésie jich má na svém území více.

Vodopád padající do pralesa

Poněkud zklamán jsem byl z malého množství pozorovaných živočišných druhů. Čekal jsem, že na hranici Amazonie již pojede autofokus teleobjektivu na plné obrátky, ale příliš zvířátek jsem na políčka filmu neulovil.

Ekvádor však není pouze příroda, fotografa může přilákat i svojí koloniální architekturou, uzounkými uličkami měst, barevnými tržišti nebo třeba původními obyvateli v tradičním oblečení. Každý si tu najde to své a fotoaparát rozhodně nebude zahálet.

Geologie a geografie

Čelo ledovce na sopce Cotopaxi

Geograficky je Ekvádor jednou z nejpestřejších zemí na světě. Rozlohou 283 500 km² (jak kdy, Ekvádor vede spory se svými sousedy o hranice) je přibližně třikrát větší než Česká republika, leží v oblasti rovníku na západním pobřeží Jižní Ameriky a je omýván Tichým oceánem. Jeho sousedy jsou Kolumbie na severu a Peru na východě a jihu. Pokud chcete do alba přidat fotku, jak stojíte jednou nohou na severu a druhou na jihu, navštivte lokalitu La Mitad del Mundo.

Ulicemi hlavního města

Severojižním směrem se zde táhnou dvě výrazná horská pásma Cordillery Real (západní Occidental a východní Oriental), aby k východu prudce sestoupily do nížin povodí Amazonky - Oriente. Obě horská pásma jsou místem výskytu mnoha sopek a jejich délka je okolo 400 km. Údolí mezi západní a východní Cordillerou je tvořeno náhorní plošinou (antiplano). Je to geomorfologicky velmi komplikovaný útvar protkaný řadou erozních údolí, která se v sopečném materiálu velmi snadno a rychle tvoří. Právě tato údolí jsou místem s největším osídlením. Pobřežní nížina na západě byla kdysi silně zalesněná, ale přírodní vegetace je v současnosti výrazně pozměněna zemědělstvím. Nížiny na východě stále tvoří neproniknutelný deštný prales.

Neodmyslitelnou součástí Ekvádoru je přibližně 1000 km vzdálené souostroví Galapágy, které je lokalitou s bohatým výskytem exotické endemické fauny. O prozkoumání Ekvádoru se nejvíce zasloužil v roce 1802 německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt.

Cestování pod šedou oblohou

Národní park Podocarpus

Stejně jako další země ležící v tropech, nemá Ekvádor pro nás typická čtyři roční období. V průběhu roku se tu střídá období sucha a období dešťů. Můžeme zde nalézt i klimatické zóny, které se liší od oblasti k oblasti. Popis zákonitostí klimatických vlivů by vydal na samostatný článek, proto všeobecně uvedu, že nejvhodnější dobou pro návštěvu s menším srážkovým úhrnem jsou měsíce říjen až únor.

Po většinu roku je nad Ekvádorem šedivá obloha, nikde jinde nebudete používat přechodový ND filtr tolik jako právě tady. Obecně lze tvrdit, že dobou s největším slunečním svitem jsou rána, poté se postupně zatáhne. Paradoxně místem s nejkrásnějším počasím je obvykle hlavní město Quito. Ze zkušenosti mohu říci, že se stoupající výškou se zvyšuje pravděpodobnost jasného dne se sluníčkem.

Krajinou aktivních sopek

Proč jsou sopky právě tady? Ekvádor, resp. to co je pod ním, je typickou ukázkou styku dvou litosférických desek - Jihoamerické kontinentální a oceánské desky Nasca. Deska Nasca se sklání, ohýbá a podsouvá se pod kontinent (subdukce) a v tomto místě vzniká hlubokomořský příkop.

Sopka Cotopaxi (5897 m)

V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je také oblast velice seismicky aktivní, zemětřesení jsou zde velmi častá. Není to tak dávno, co zpravodajské pořady českých programů ukazovaly popelem zapadané hlavní město Quito při erupcích sopek Reventador (2002), Tungurahua (1999-2002) nebo Pichincha (1999). To byl všem pouze slabý odvar toho, co zde sopky dokáží. Historie pamatuje zcela zničená města i velké ztráty na životech.

Nejdostupnější, nejvíce navštěvová a rozhodně nejfotogeničtějí je sopka Cotopaxi (5897 m). Typický kuželovitý stratovulkán se sklonem svahu 35° - 45° se tyčí 70 km jižně od Quita. Jeho vrchol je pokryt sněhem, ale pro zdatné výletníky s vybavením na ledovec není jeho zdolání při dobré aklimatizaci náročné. Turisté mohou za sto amerických dolarů využít služeb některé kanceláře, která výstupy se vším všudy zajišťuje. Pakliže se k sopce nevydáte, stejně její dominantu nepřehlédnete, spatříte ji z mnoha míst Ekvádoru.

Krajina nedaleko města Latacunga

Nejpoutavěji časně ráno z hlavního města - bude čnít z mraků do neuvěřitelné výšky. Ačkoli sopka v historii třikrát zničila město Latacunga, nastavuje nyní návštěvníkům přívětivější tvař. Důkazem vulkanické činnosti mohu být pouze ojediněle fumaroly, tj. výrony sopečných plynů.

Za zajímavost stojí i vulkán Tungurahua (5023 m), na jehož upatí leží turisty hojně navštěvované městečko Baňos s termálními lázněmi. Tato sopka je v posledních šesti letech silně aktivní a své okolí bezprostředně ohrožuje. Protože jsem geolog a sopky ze záliby v posledních čtyřech letech po světě cíleně objíždím, výstup k jejímu kráteru jsem risknul, ale raději to nikomu nedoporučuji. Jedná se o velice riskantní podnik.

Hlavní město Quito

Jelikož je Quito ekvádorskou metropolí, začíná trpět podobnými problémy jako další velkoměsta latinské Ameriky. Stejně jako třeba Mexiko City nebo Lima již nezvládá přísun dalších obyvatel, vidících v něm naději na zlepšení své finanční situace.

Pohled na Quito z jihu

Veřejná prádelna na ulici v Quito

Protože Quito leží mezi horami, nemá se již před dalšími přistěhovalci kam nafukovat. Nebude trvat dlouho a zařadí se k dalším velkoměstům světa, pro které je zvyšování počtu obyvatel velkým problémem. Možná je hloupé začínat popisováním nectností tohoto jinak celkem krásného a relativně bezpečného města, nicméně to k němu patří.

Policejní hlídka na hlavním náměstí

Centrum Quita bylo již v roce 1978 zapsáno na seznam památek UNESCO a jistě právem. Jeho koloniální architektura, domy, katedrály, kostely a staré uličky jsou typickou ukázkou toho lepšího, co způsobili španělští okupanti na území latinské Ameriky.

Další tváří je moderní část města. V některých ulicích ani nepoznáte, že nejste v Paříži, Mnichově nebo Amsterdamu. Moderní výškové budovy, butiky světoznámých návrhářů, sídla leteckých společností a bank nebo obrovská nákupní centra, kterým náš Nový Smíchov sahá tak někam ke kolenům. Pokud někomu v Praze chybí butik Armaniho, klenotnictví Tiffany nebo luxusní hodinářství TagHeuer, v Quitu si jistě přijde na své. Quito je město se vším všudy. Starou architekturou a historií, ale i s komfortem, který k metropolím patří. Není však největším ekvádorským městem, tím je Guayaquil. Jednoznačně nejhezčím městem Ekvádoru je Cuenca, klidné koloniální městečko s krásnou architekturou.

Národní parky Ekvádoru

Protože jsem do Ekvádoru jel především za přírodou, strávil jsem v národních parcích nejvíce času. Parky zde nemají vybudovanou téměř žádnou infrastrukturu pro návštěvníky, což je možná dobře – nenarazíte zde na hostely, kempy, restaurace, muzea ani informační centra.

Ubytování při cestě do pralesa

Rozhodně po národních parcích nebudete chodit po značených cestičkách a vyšlapaných chodníčcích. Proto je také jejich návštěva doporučována pouze dobře vybaveným cestovatelům. Pokud se k tomu ale odhodláte, budete obklopeni nedotčenou přírodou.

Jedinou věcí, která může zahraničního návštěvníka rozladit, je poplatek 10 až 20 USD za vstup. To by nebylo tak moc, kdyby ovšem místní neplatili 1 USD. V současnosti národní parky a přírodní rezervace Ekvádoru spravuje Instituto Ecuatoriano Forestal y de Areas Naturales y Vida Silvestre – INEFAN. Prvním národním parkem vyhlášeným v Ekvádoru byly v roce 1959 Galapágy. Poté NP Cotopaxi v roce 1975 a v roce 1979 následovaly NP Machalilla, NP Yasuní a NP Sangay. NP Podocarpus v roce 1982. Jelikož jsem navštívil všechny, mohu potvrdit, že každý je jiný a především něčím zajímavý. NP Cotopaxi svojí nejvyšší aktivní sopkou světa, NP Cajas hornatou krajinou se spoustou jezer, NP Podocarpus velkým množstvím vodního ptactva, NP Sangay travnatou hornatou stepí okolo nejaktivnějšího vulkánu jižní Ameriky, NP Machalilla na pobřeží Tichého oceánu, NP Yasuní v pralesech Amazonie nebo NP Galapágy se svou bohatou endemickou faunou.

Bezpečnost fototechniky

Trh ve městě Cuenca

Asi každý kdo do podobných končin cestuje, často s rizikem okradení počítá. Jen je smutné, že s příchodem digitálních zrcadlovek jsou ztráty při jejich odcizení citelnější. Ekvádor jsem ještě absolvoval s klasickou zrcadlovkou, ale stejně jako letos v březnu ve východním Karibiku a v prosinci v Kostarice, bych si s sebou vzal nyní i zrcadlovku digitální.

Indiánka ve vesnici Vilcabamba

Ačkoli již není Ekvádor tak bezpečný jako před dvaceti lety, situace je zde výrazně lepší, než třeba v sousední Kolumbii nebo Peru, se kterými bývá často, co se týče bezpečnosti, srovnáván. Současná velice tíživá ekonomická situace země a rozvíjející se turistický ruch však míru nebezpečnosti zvyšují.

Nemá smysl vyjmenovávat všechna nebezpečná místa, pokud nebudete lehkovážní, ale pozorní, o nic nepřijdete. Pokud už dojde k loupežnému přepadení, nemá cenu si hrát na hrdinu, život je důležitější než třeba digitální Canon EOS. Je chvályhodné, že když cestou do nějaké rizikovější oblasti potkáte místní obyvatele, hned vás budou od cesty odrazovat. Také necháte-li si, zejména v hlavním městě, lehkovážně klimbat na krku fotoaparát, jistě se za pár minut najde někde někdo z místních, který upozorní, že je to nebezpečné.

Ekvádorské klima fotoaparátům ani objektivům neublíží, nutností je ovšem kvalitní brašna. Protože na zádech budete mít batoh s osobními věcmi, jsou nejvhodnější brašny ve tvaru velké ledvinky kolem pasu, vše můžete mít při ruce a ruce stále volné.

Závěr

Právě jste dočetli první část povídání o Ekvádoru, v následujících dvou se pokusím přiblížit Národní park Sangay se svými sopkami a tropické oblasti Amazonie.

Použitá technika v Ekvádoru: Canon EOS 300; Canon EF 28-80mm f/4,5-5,6; Canon EF 75-300mm f/4,5-5,6; polarizační filtr Hoya, film Kodak Supra 400, fotobrašna Lowepro Orion Mini

 

Související odkazy
Ekvádor, Národní park Sangay
Ekvádor, cesta do pralesa

 

Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, 1.3.2003

 

 

 

 

Komentáře k článku