Jarní Bulharsko, novinky z Východních Rhodop

Konečně i hnědák

Ve Východních Rhodopách se supi hnědí pohybují už několik let – od doby, kdy byli v roce 2018 vysazeni první jedinci. Dosud jsem však neměl štěstí je pořádně vyfotit. Až letos.
V květnu se v oblasti zdržují tři páry a pravidelně navštěvují krmné místo před fotografickým krytem – spolu s desítkami supů bělohlavých, několika jedinci supa mrchožravého, šakaly a výjimečně i vlky.
Pozorovat je je skutečný zážitek. Ani ne tolik v detailu – to možná ocení jen nadšenec do supí taxonomie – ale spíše kvůli jejich chování. Na rozdíl od bělohlavých supů, kteří se zdržují ve velkých hlučných skupinách, tvoří "hnědáci" harmonické páry. Jsou mnohem soudržnější, často si navzájem čistí peří kolem krku, něžně se dotýkají zobáky a téměř se od sebe nehnou. Vždy je jasné, kdo patří ke komu.
Udělali mi velkou radost. Byli poměrně aktivní, pózovali na místech, kde jim to opravdu slušelo, a nejživější byli právě v tom nejlepším ranním světle. Moje první pořádné fotografování supa hnědého! A do svého bobtnajícího bulharského slovníku si připisuji nový výraz – „čeren lešojad“.

Proměny u sýčků

V Evropě stále ještě existují místa, kde má každá vesnička s deseti domy alespoň jednoho sýčka – a ty větší klidně i čtyři. Hnízdí sice často v polorozpadlých budovách, ale zatím se jim tam daří. Sýčci jsou všude. Nedá se projet vesnicí ani v poledne, aniž by mi zrak nesklouzl ke střeše nebo komínu, kde sedí tahle rozkošná miniaturní sova. Dolní Glavaňák, Gorno Pole, a Senoklas – jasná volba, tam se zkrátka musí.
Ale i v Bulharsku se jejich prostředí mění. Zarůstání opuštěných pastvin a „modernizace vesniček“ jsou patrné i v těch několika obcích, kam do Rhodop jezdíme. Za posledních osm let se proměnilo hodně. Evropské dotace na pastvu už asi tolik netečou – co byla kdysi pastvina, je dnes neproniknutelná džungle trnitých keřů. A místo ruin, kde jsme v Dolním Glavaňáku před třemi lety fotili sýčka, teď stojí nový dům…
V Česku je ale situace ještě horší. Navzdory snahám o záchranu populace se zdá, že osud sýčka obecného u nás je téměř zpečetěn. Ta necelá stovka párů, která se tu každý rok napočítá, se zoufale snaží přežít v krajině gigantických polí, s minimem potravy, izolovanými populacemi trpícími genetickým úpadkem, technickými pastmi a traviči hlodavců.

Přivezli bradáče

Právě v den našeho příjezdu, 17. května 2025, nastal významný milník pro ochranu supů v Evropě. V bulharských Modrých skalách (Sinite Kamani) u Slivenu byli vypuštěni do volné přírody tři orlosupi bradatí – základ nově vznikající populace těchto majestátních dravců, kteří byli v Bulharsku před více než padesáti lety vyhubeni.
Stejně jako u předchozích návratů supů bělohlavých, hnědých i mrchožravých, má v projektu opět zásadní podíl ZOO Ostrava. Dva mladí samci pocházejí z Moravy (oba sourozenci), třetí orlosupák byl odchován stanicí Green Balkans v Bulharsku.
Pro vypuštění bylo ve skalách připraveno chráněné místo s hnízdy a speciálními rourami na bezkontaktní přikrmování. Orlosupi jsou sledováni kamerovým systémem a střeženi ochránci přírody. Věřím, že si orlosupi bradatí v Bulharsku povedou dobře – a třeba se časem objeví i před našimi fotografickými kryty nad řekou Arda u Madzharova.
Orlosup bradatý má v Bulharsku zvláštní postavení – je i symbolem bulharské ochrany přírody.

Jaro nad Ardou

Ani nevím, pokolikáté jsem byl ve Východních Rhodopách, ale tahle poslední cesta byla možná nejhezčí. Možná i proto, že jsem neměl žádná přehnaná očekávání ani stres, jestli se vysněné druhy vůbec objeví. Locos už jsem tam od toho roku 2017 viděl a nafotil.
Bylo to jako balzám. Bloumat sám po vyhlídkách nad klikatící se řekou Arda a fotografovat, co se zrovna připletlo do cesty. Největší místní slepýš – blavor žlutý (Pseudopus apodus), nádherný modrý střevlík (Carabus scabrosus), i stuholetky jižní (Nemoptera sinuata), které mě dokázaly zabavit na hodinu. Kdyby bylo více času, rád bych se věnoval více místním botanických zajímavostem – takto jsem zachytil jen zlomek z toho, co mě zaujalo.
Škoda, že není poblíž nějaké letiště s přímým letem z Prahy – těch 1800 kilometrů autem je přece jen trochu únavných. Ale stojí to za to. Mám to tam rád. Poslední ostrůvek opravdové evropské divočiny, kde se můžete toulat volně krajinou a nikdo vám nic nezakazuje.
Občas si pohrávám s myšlenkou, že pro mě, „chudého umělce“ a potenciálního bezdomovce, bude důchod v Madzharovu vlastně ideální volbou. Ceny nemovitostí jsou tam někdy až dvacetkrát nižší než v Česku, lidé milí, jídlo zdravé, vzduch čistý, klid od zpráv ze světa...

Související odkazy
Články o fotografování v Bulharsku
Články o fotografovnání přírody
Nabídka fotografických workshopů
Nabídka fotografických cest
Fotografie z Bulharska ve fotobance Shutterstock