Falklandské ostrovy, znovu za tučňáky

Kolonie tučňáků

Není už mnoho míst na světě, kde se zvířata lidí nebojí, neutečou, ale přijdou k vám ze zvědavosti na pár desítek centimetrů. Navíc bez buzerování, kolik minut v jejich společnosti můžete strávit (Antarktida), nebo bez pošťuchování klackem, kam ještě smíte a kam už ne (Galapágy).
Těch zvířat a příběhů je v přírodě na Falklandách tolik, že největším problémem je rozhodnout se, čemu se věnovat dříve. Obzvlášť kreativní a na chování zvířat senzitivní fotograf znalý přírody zažije vyčerpávající peklo. Budíček v 4:50 a návrat z focení po 21. hodině. A ani si nevšimnete, že jste měli přes den hlad.
Furt se něco děje – tučňáci se vracejí z moře, lachtani je požírají při návratu, dospělí se starají o mláďata, souboje o prostor v kolonii...
Nevýhodou je snad jen smrad kolonie a to, že ta hovna, písek a bahno máte všude. A když jste do dokumentování přírody příliš zabraní, tak vás do moře opakovaně spláchne vlna – a několik dní v kuse pak chodíte v mokrých věcech.
Neuvěřitelné štěstí jsme měli i na počasí. Vlastně nám vyšly všechny východy a západy slunce kromě dvou! Přestože jsme déšť, no spíše liják s bouřkou, viděli, „naštěstí“ jsme byli zrovna v malém letadle při přeletu mezi ostrovy.
Každý dlouhý den se dalo fotit. Kdy jste naposledy měli foťák v ruce 14 hodin? A jestli vůbec někdy! Jirka měl na ruce mozoly a druhý Jirka večer nemohl natáhnout dlaň! Já měl furt mokré nohy, protože mě to moře sebralo hned několikrát. Někdy už mi bylo i líto z té vysněné kompozice před vlnou uskakovat.
A nebyli to jen tučňáci. Když jsem nyní letmo zalistoval atlasem ptáků, kteří na Falklandách žijí, mám na fotkách a videích snad všechno. A když bylo něco atraktivní nebo v zajímavých podmínkách, snad i na poutavých fotkách.
Vyloženě štěstí jsme měli na rypouše sloní a lachtany hřivnaté – jedni se nám furt rvali na pláži i v moři a ti druzí museli být těch tučňáků vyloženě přežraní.

Severní vítr

Vlastně je to v poslední době skoro pravidlem. Na každé cestě se na těch dlouhých letech něco pokazí. A často i na těch krátkých. Takhle nás trefil blesk, v Indonésii sopka, jindy rozbité letadlo, nebo Lufthansa zruší let „jen tak“.
Tentokrát byl problém vítr.
Na Falklandách fouká dost. Furt. Přesto náš let zrušili kvůli větru. Těch 80 km/h by asi problém nebyl, ale to, že byl ze severu, už průšvih byl. Severně od vojenského letiště RAF Mount Pleasant je těsně výrazný vysoký hřeben, kde se větrné proudění „střihá“, a vyděšení jsou z toho i britští vojenští piloti místní posádky. Tedy ani je nenapadne, že by v těchto podmínkách na své letiště pustili nějakého civila s Airbusem A320 od LATAMu…
A byla klika, že nás bylo na letu dost. Na Falklandy se létá jen jedenkrát (!!!) týdně. Ani nedomýšlet, kdyby náš let jen nepřesunuli o den, ale rovnou zrušili (i to se děje!). Ne že bych se v Punta Arenas na týden nezabavil, ale tučňáci na Falklandách jsou lepší.
Náhoda? Ani náhodou!
Pro cestu zpět nám ten let zrušili také (a museli jsme doplácet za přesuny navazujících letů do Prahy). Podezřelé ale bylo, že o zrušení letu společnosti LATAM se u piva z Falkland Beerworks mezi místními šuškalo už od středy. Ve čtvrtek nám to vybalila i Andula (paní, která mi se zajištěním cesty pomohla).
Mezi domorodci se dokonce proslýchalo, že pravým důvodem přesunu letu bylo to, že ten den měl být přílet i letadla RAF a finále nějakého hrozně důležitého Commonwealth turnaje, a vojáci na letišti chtěli mít klid na televizi – přeci nebudou místo fandění u piva odbavovat dvě letadla…
Vítejte v divočině!
Jediným pozitivem zrušených a přesunutých letů je vždy jen to, že si v klidu prohlédnete místa, na která vám v nabitém itineráři nezbyl čas – Santiago de Chile, Punta Arenas – a přidali jsme si i další půlden se svítáním za hradbou mlhy na Volunteer Point.

Na návštěvách

Kromě těch pár dní ve Stanley jsme bydleli u místních – na ostrovech to jinak nejde. Právě to je největší překážka při plánování ideálního itineráře. Pro hosty z celého světa mají jen pár pokojů, takže cesta na Falklandy se velmi obtížně skládá dohromady. Musíte trochu dělat kompromisy, slevit z ideálního itineráře, jinak se na ostrovy prostě nedostanete. To byl asi problém prvních let mého plánování.
Ale to je jediná komplikace, pak už jen radost. U majitelů ostrovů (živí se pastvou – ovce, krávy) čekejte vždy vřelé přijetí. Rádi vám se vším poradí a dokonce vás starým rezavým Defenderem ke koloniím popovezou. Já jsem sice před kamarády hlásal: „Za výjimečnými zážitky v přírodě se autem nejezdí,“ že to bude lepší pěšky. Ono totiž když ťapete ty čtyři kilometry koncem noci na svítání, máte třeba větší šanci na místní endemickou pustovku.
Ale také jsem se jednou svezl – víc než 20 km v terénu už bylo některé dny moc. Troufám si tvrdit, že i všichni ostatní z naší skupiny nenachodili nikdy v životě tolik kilometrů za dva týdny jako nyní na Falklandách!
Nevýhodou vřelosti a pohostinnosti místních je snad jen to, že společná večeře je posvátná. Já papám moc rád, ale proč se vracet z divočiny na 19. hodinu, když začíná být nejhezčí světlo? Večeři jsme nestíhali, sami jsme si ji po 22. hodině ohřívali v mikrovlnce. Stydím se ještě teď… Ale ti, co mě s foťákem a zvířaty za hezkého světla znají, jistě pochopí!
Myslím, že za velmi pozitivní dojem z cesty může i to setkávání a povídání s místními. Takže Jimmy, Linda, Roy, Andy, Shalom, Nick, Jane, Charlotte, Miki, Lorain – moc děkujeme!

Červený FIGAS

Místní borci na starých modrorudých strojích!
Už minule s Bohdanem patřily krátké přelety mezi ostrovy ve větru za každých podmínek k nejsilnějším falklandským zážitkům. Letadla má místní společnost FIGAS (Falkland Islands Government Air Service) stále stejná – pět osmimístných Britten-Norman BN-2 Islander. To je legendární britské dvoumotorové STOL letadlo (Short Take-Off and Landing), ideální pro falklandské krátké travnaté dráhy.
Nevýhodou těchto veteránů vyvinutých v roce 1965 (konkrétní letadla FIGAS jsou z devadesátých let a stejný typ se pořád vyrábí!) je pouze mrňavý zavazadlový prostor. Každý jsme k tělesné hmotnosti mohli mít pouze 20 kg (fotobatoh + taška). Každé kilo navíc na každém letu stálo pět liber a znamenalo, že nás rozdělili do dvou letadel.
Letový plán vzniká až každé ráno. Je to takové letecké taxi se zastávkami, když letíte přes ostrov, kde chce vystoupit nebo nastoupit někdo jiný. Nikdy předem přesně nevíte, kdy a kudy druhý den poletíte, ale můžete si být jistí, že se to od majitelů farmy vždy u snídaně dozvíte – i když se čas během dopoledne může několikrát změnit.
Piloti se tu nezaleknou žádného větru. A že neznám na světě místo, kde by foukalo víc než na Falklandských ostrovech. Nevadí ani hustá mlha, když se vítr náhodou utiší. Vyrazili jsme vědomě i do bouřky. Jen jsme místo v tradičních 400–600 metrech výšky letěli ve výšce 1300 m.
Že je situace vážná, jsem pochopil, když pilot vytáhl mobil. Nejprve si s úsměvem fotil duhu, ale pak s vážnou tváří tu černou hradbu mraků s blesky. Seděl jsem vedle se sluchátky s mikrofonem a ptám se: „Je to tu běžné?“
 „Ne, vidím to poprvé.“
 Pro FIGAS tam létá už deset let!
Nervózní jsem v letadle byl jen jednou – když mi vedle sedící pilot těsně před odletem ukazoval, jak používat knipl pro let nahoru a dolů, jak barevnými pákami přidat výkon, že dole jsou na nohy pedály, kterými mohu změnit směr, jak odpojit přívod paliva, nastartovat nebo vypnout jednotlivě každý ze dvou motorů a jak se ohlásit. Přiznám se, že jsem se bál zeptat proč to dělá, ale poslouchal jsem pozorně – jako všechno, co vám může někdy zachránit život.
Až s FIGASem poletíte, na focení z letadla je nejlepší druhá řada za pilotem. Z malých výšek je spousta motivů – včetně zvířat, ptačích kolonií, rypoušů nebo velryb na moři!

Nějaké novinky

Na ostrovech se za těch 16 let od minulé návštěvy vlastně nic nezměnilo. Stejní majitelé navštívených ostrovů, stejně skromné a omezené možnosti ubytování. Ptáci na stejných místech. Jen tu velkou kolonii kormoránů a tučňáků skalních na ostrově Sea Lion asi někdo ukradl. Místo mnoha tisíců ptáků jen pár desítek jedinců a po hnízdních koloniích zůstaly jen holé bílé pokaďené skály.
Trochu náročné to začíná být na Volunteer Point. Bydlet se tam nedá, na svítání vás tam nedovezou a západ slunce si užijete také jen po dlouhém domlouvání a intervencích. Jsou to všechno soukromé pozemky a majitelé tvoří a hlídají vlastní pravidla. A co jsem od místních slyšel, bude tam jen hůř. Ale to je jen jedno místo z navštívených – a cestu, jak to domluvit, už znám!
Stanley je stejné jako když jsme ho v lednu 2009 s Bohdanem opustili. Jen na západním okraji „města“ přibylo domů. Pro Zimbabwany, kteří přiletěli pomáhat s hledáním a likvidací posledních min, kterých tu minule bylo ještě dost. Nyní je prý jen občas vyplaví moře, jak říkal náš řidič Nathan, který před týdnem našel jednu nášlapnou minu na pláži.
Nejpozitivnější novinkou je nový rodinný pivovar z roku 2012, z jehož nabídky si vybere každý (osobně doporučuji pivo Iron Lady nebo Rockhopper). Tato „zásadní soběstačnost“ je na místě. Už při příletu nás místní varovali, že obvyklá zásobovací loď z Montevidea se o několik týdnů opozdila a na ostrovech už chybí mnoho základních potravin.

Možná příště?

Když jsme na Falklandy v únoru odlétali, říkal jsem fotografům, jaké mají štěstí, že se mnou letí – že do příprav a stresu ze zajištění další cesty na Falklandy už nepůjdu.
Ale…
Jak se blížil návrat, byl jsem zážitky se zvířaty tak „plný“ (je to tam úplně jiný svět), užíval si radosti na ostrovech a od místních cítil, že podobné „pošuky“ milující divočinu uvidí kdykoli rádi znovu… Asi bych Falklandy za dva roky dal znovu. Mám tam totiž i jeden restík, který jsme nestihli.
Tedy – pokud vás podobné dobrodružství láká, napište mi. Třeba mě to postrčí a na ostrovy znovu poletím. Dva až tři roky dopředu je totiž ideální čas začít cestu za tučňáky připravovat.

Související odkazy
Články o Falklandských ostrovech
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotografických workshopů
Články o fotografování přírody