Výr Blakistonův, námluvy největší sovy

Tiché houkání

Výr Blakistonův je rybožravá sova, která může mít během zimy se spoustou sněhu trochu problém s obživou. U malých potůčků v údolích se soustředí na místa, kde není úplně zamrznuto a využije každé šance, kdy má možnost se k rybám snadno dostat.
 Díky výjimečné příležitosti jsem měl možnost po tři večery a noci pozorovat pár výrů jak si chodí k malému potůčku pro ryby. Někdy vcelku často, jindy pouze třikrát za večer.
 Díky osvětlení místa, kde si výr ryby z vody tahal, šlo přímo u vody poměrně snadno fotografovat. Tedy když pominu to, že při tom někdy i pěti-hodinovém čekání na přílet fakt mrzlo.
 Že výr Blakistonův není úplně běžný pták mě mohlo napadnout už když jsem sháněl nahrávku ve formátu MP3, kterou bych si nahrál do telefonu pro nějaké lákání v terénu. Nahrávky byly velmi nevalné kvality, v podstatně na nich šlo houkání sovy jen obtížně rozeznat. Soubory jsem tedy ani nestahoval.
 Při nočním čekání jsem se absenci kvalitního zvukového materiálu už nedivil vůbec. Sova se sice pravidelně ozývala, třikrát zahoukala přibližně po 30 sekundách, ale přestože seděla někde za námi, možná ani ne 20 metrů, bylo to velmi tichounké sotva znatelné houknutí, kterému by nikdo nepřisoudil největší sovu na světě.

Doma na východě

Výr Blakistonův je doma zejména v pobřežních pohořích Dálného východu, na ostrově Sachalin (i když ho tam prý od roku 1974 nikdo neviděl), v jižní části Kurilských ostrovů, východním Mongolsku, Číně a právě ve střední a východní části ostrova Hokkaidó v Japonsku. Pravděpodobně se vyskytuje i v Severní Koreji a patří jednoznačně k nejvzácnější sovám na světě.
 Celková početnost je odhadována v rozsahu 1500 - 3000 ptáků. Bohužel, populace výra Blakistonova klesá prakticky na všech místech jeho výskytu. A to zejména po roce 1950.
 Příkladem může být právě Hokkaidó, kdy ještě před nedávnem byl výr Blakistonův na celém ostrově, ale nyní pouze v úzkém proužku východního pobřeží. Kde je nyní 80 - 100 ptáků, ze kterých každý rok 20 párů hnízdí.
 Hlavní hrozbou je pro ně zejména proměna jejich typických stanovišť. Odlesňování, tlak lidské populace je na víc nutí stěhovat se do částí řek, kde není tolik ryb. Smůlu mají i v zimě na Sibiři, kde se soustředí u děr v ledu vytvořených pro lov ryb, tam se pak stávají snadnou kořistí loveckých choutek myslivců a rybářů.
 Jistou pomocí mohou být umělé budky, které jsou od roku 1983 pro výra Blakistonova instalovány na ostrově Hokkaidó a Kunashir (nejvýchodnější část Kurilských ostrovů) a občas je opravdu některý z párů využije k hnízdění.

Námluvy s rybičkou

Moc nechybělo a byl jsem svědkem páření výrů Blakistonových.
 Zpočátku na lov létal k vodě pouze jeden pták, ulovenou rybu sežral a hned lovil další. Ale asi při třetím nebo čtvrtém návratu si jednu rybu odnesl. Hned mě to trklo, “komupak ji asi nese?!”
 Okem jsem obtížně prohlédl tmu ke vzdálenému neosvětlenému stromu a opravdu, metr od sebe seděly dvě sovy. Asi jsem prodělal infarkt a začal zmatkovat, jak tu temnou tmu fotografovat.
 V hledáčku byla jen černota bez jediného náznaku alespoň trochu světlejší hrany. Rychle jsem zapnul režim Live View, nastavil ISO 20 000 a fotoaparát Canon EOS 1DX (byl rok 2015, někteří možná pamatují) hned viděl lépe než já. Sice se v tom zrnění šumu sovy hýbaly, i když seděli naprosto nehybně, ale, co je podstatné, byly vidět!
 I když jsem je na displeji fotoaparátu velmi dobře rozeznal, a pořád mi vycházel expoziční čas 2 vteřiny, fotil jsem. Na hrdinství dalšího nastavování fotoaparátu nebyl čas, sovy si rybu právě předávaly. Výjimečný okamžik, který fakt nešel vyfotit...
 Na nalezení sov ve tmě ve vzdálenosti asi 30 metrů, jejich manuální zaostření a nastavení expozice jsem měl asi tři vteřiny. Situaci jsem nečekal, to prostě nemohlo vyjít.
 Přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat lépe, ale ani zpětně mě nenapadá způsob jak toto bez použití blesku a světla fotografovat (ta “matlanice” v původní verzi článku byla, jen tak, pro srandu).
 A mohlo být hůř. V literatuře se uvádí, že obvykle čtyři dny po předávání rybiček se pár výrů odhodlá k páření. Ještě, že už jsme museli na letadlo do Tokia, fotit tmu bych snad znova asi nechtěl. Displej fotoaparátu byl tenkrát totiž byla jediná šance jak tu mimořádnou chvíli vidět.
Myslím, že fotografická technika se za těch 10 let dost vylepšila. Věřím, že pokud budeme mít za rok v únoru štěstí, zkusím ty fotky s bezzrcadlovkami Sony trochu vylepšit.
 
Za divočinou na ostrov Hokkaido můžete v termínu 15. - 27. února 2027 se mnou, v hlavních rolích: jeřáb mandžuský při tanci, orel východní nejen v letu, orel mořský souboje, výr Blakistonův jako největší sova, liška obecná pózující na sněhu, jelen sika s hřebeny pohoří Shiretoko, labuť zpěvná v termálech na ledu a úžasná zimní krajina jako kulisy.

Související odkazy
Články o fotografování v Japonsku
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických workshopů v roce 2026
Nabídka fotografických cest v roce 2026