Rys iberský, potřetí, nikoli naposledy

Rys u večeře

Když jsem na podzim bádal nad tím, jestli se zase vrátit k rysům do Ibérie, nenapadalo mě, nakolik jiné to případné setkání s touhle vzácnou kočkou může být. Přestože už jsme tam s Martinem byli dvakrát, motivace ukázat tenhle nádherný kousek andaluské přírody Vaškovi a Bohdanovi vyhrála.
Opět parádní divadlo. Pod nádherném zážitku a fotografování rysí mamky se dvěma koťaty v mezích zemědělské krajiny u Santa Cruz de Mudela, jsme se hned těšili na hledání rysů kopcích Sierra de Andújar.
A zase jsme viděli něco nového. Přestože jsou pro rysa iberského hlavní potravou skoro výlučně divocí králíci a orebice (místní koroptev), byli jsme svědky, že ulovit koloucha velikosti laně, nebo snad dokonce dospělou laň, není žádný problém. Nyní už vím, že rys iberský večeří 50 minut, dalších 15 zahrabává hlínou, trávou a spadanými větvemi nedohlodané zbytky (asi jste nikdy neviděli pečlivější zvíře!) a dalších pět minut si na mechovém šutru od hlíny čistí jazýčkem přední tlapky. Aby spokojeně s plným břichem odešel někam (nevím, padla tma) lehnout.
Bohužel za našeho pobytu se další návrat nekonal, ráno byla nedojedená večeře rozšmelcovaná od divočáků...

Ve skalách

Vaškovi a Bohdanovi jsem hlásil, že po divočině u rysů iberských v “Andůcháru” budou kozorožci v “Anténkéře” jistota, i když moc dobře vím, že přírodě není jistého nic. Jak jsme ale v kopcích před večerem zaparkovali, uvědomil jsem si, že je ta lokalita rozlehlejší, než jsem si ji z loňska pamatoval.
Opakovaně jsem turistům, vracejícím se z kopců, zoufalý pokládal stále stejnou otázku, “visto la cabra montés, el macho con los grandes cuernos?” I když nám výskyt kozorožců potvrdili, a my se bahnem soutěsek a po kluzkém vápenci úprkem vydali ukázaným směrem, do západu slunce zbývala jen hodina. Ten večer jsme malou skupinku sice našli, ale jen mlaďoši a zalezlí v trnitém křoví. Kozorožec má přece mít pořádné rohy a trčet někde někde na skále!
Příjemně uštvaní z hopsání ve skalách, ale bez jediné fotky, jsme sjeli do civilizace na večeři. Trochu s obavami, aby nebylo ráno s podobně marným scénářem.
Už první ranní kilometry tmou autem do kopce slibovaly krásné barevné divadlo před svítáním a při troše štěstí parádní ráno se světlem a vysokou oblačností, skrze kterou bude slunce prosvítat. Ve skalách ještě za šera nás nejdříve v dálce nachytaly ovce (ze vzdálenosti kozorožce připomínající), ale hned o pár minut později jsem našel nedaleko vyhlídky na městečko Villanueva de la Concepción první kozorožce, a to včetně samců s pěknými rohy. Když o tom nyní přemýšlím, bylo to vlastně na ideálním místě v ideálních podmínkách, kdy se skupina na skalním hřebínku dala fotografovat skoro ze všech úhlů. Během půl hodiny před svítáním a půl hodiny po něm jsem tak několikrát vystřídal snad všechna ohniska objektivů od 90 mm po 600 mm. Přestože by mě kozorožci jistě pustili, vydrželi by i snahy i s ohniskem 24 mm, mým pokusům se přiblížit bránil exponovaný terén a neprostupné trnité křoví v soutěskách mezi skalami.
Přesto ta hodina patřila k nejlepším zážitkům s kozorožci co jsem kdy zažil. A to už mám s jejich příbuznýmizkušenosti z Itálie, Rakouska, Švýcarska i Etiopie.

Kromě výše popsaného jsme krátce prozkoumali pro nás novou lokalitu s plameňáky růžovými kousek od kozorožců, opět jsme se také fotoaparátem věnovali jelenům. V Sierra de Andújar jsme poprvé fotografovali muflony, potěšily mě i první fotky chocholouše vavřínového.

Související odkazy
S rysem iberským poprvé (2020) a podruhé (2021)
Články o fotografování přírody
Fotografie rysů ve fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických workshopů