Levhart sněžný, nad říčkou Spiti

Na cestě

Ačkoli je Kibber, cíl naší letošní sněžno-levhartí návštěvy, vzdušnou čarou pouze dvě stovky kilometrů od Rumbaku, který jsme navštívili v zimě roku 2019 a 2020, museli jsme tam tentokrát cestovat z Dillí po zemi.
Pokud bychom se chtěli z Lehu s letištěm, dostat do údolí Spiti, kde se vesnice Kibber ve výšce 4125 m nachází, museli bychom po silnici na východ přes Tso Kar k jezeru Moriri, odkud vede 80 km dlouhá turistická stezka. Což je nesmysl, to bychom nezvládli. Obzvlášť, pokud by byla cesta zapadaná sněhem. To by nám nepomohlo ani stádo oslíků na batohy!
Do našeho vysněného levhartího údolí jsme museli z Dillí autem.
Přestože je cesta na sever do Himaláje dlouhá pouze 650 km, trvá s noclehy tři dny poměrně útrpné cesty, kdy se ve strmých svazích bojíte, jestli na vás dříve spadne shora šutr, nebo se pod vámi utrhne cesta zahryzaná do strmých kopců. Obě situace jsou časté, důkazy byly na každém kilometru.
Jak jsme s kamarády do auta nastupovali, nikdo z nás nechtěl sedět na straně, odkud byla ta hluboká propast vidět. Cesta úzká na jedno auto a bez svodidel. Aby toho nebylo málo, byli jsme na cestě svědky neštěstí, kdy řidič pravděpodobně usnul a zřítil se sto metrů srázem pod silnicí do řeky. Záchranný tým ze člunu právě prohledával řeku, tělo jednoho z pasažérů se nepodařilo najít...
Náš řidič Lozy se svým terénním autem Mahindra Scorpio S7 ale zvládal nástrahy cesty na výbornou. S mnoha zastávkami na protažení, což bylo i pro nás při devíti hodinách denně tlačení se v autě nevyhnutelné. I tak byla cesta opravdu dlouhá.
Mělo to však jednu významnou praktickou výhodu. Postupné stoupání do Himaláje s přespáváním ve větší a větší výšce nás dokonale aklimatizovalo, díky čemuž jsme mohli po příjezdu hned do terénu bez nebezpečí horské nemoci. Na rozdíl od Lehu v letech minulých. Tam s vámi letadlo dosedne ve výšce 3500 m a musíte minimálně dva dny zůstat na hotelu, abyste si na výšku zvykli.

Bez sněhu

Klimatická změna ovlivňuje chování zvířat ve všech koutech světa a nejinak to je v himalájském velehorském biotopu levharta sněžného.
To, kam se tahle nádherná kočka v zimě vypraví, přímo souvisí s výškou sněhové pokrývky. Když je, jako nyní poslední roky, sněhu málo, nemá levhart potřebu scházet do pro nás dostupných údolí, ale zůstává ve vyšších nadmořských výškách, kam je pro nás obtížné se vydrápat. Loví v místech, kde se má možnost pást jejich tradiční potrava, kozorožci himalájští a nahuři modří.
Kde bylo dlouhé roky pozorování levhartů sněžných “pohodlné a obvyklé”, je posledních pět let šance mnohem nižší. A to právě i v tolik vyhlášeném údolí Spiti, ze kterého v minulosti pocházela většina fotografií levhartů sněžných. Levharti už tolik dolů v zimě nechodí.
I tak jsme to riskli, globální oteplování nás totiž zbavilo jednoho rizika. V minulosti se do údolí Spiti dalo v zimním období dostat jen obtížné, přístupová cesta byla většinu týdnů zapadaná sněhem. Bylo velmi reálné riziko, že se do Kibberu hromadou sněhu nedostanete, nebo vás sníh na pár týdnů na kopci uvězní.
 

Kibber nebo Rumbak?

Po dvou cestách do Rumbaku v NP Hemis (2019 a 2020) jsem přemýšlel o možnostech vyrazit v Indii za levhartem snežným i jinam. Ne, že by to místo v Ladaku bylo na levharty sněžné špatné. Národní park Hemis je oblast s největším výskytem těchto vzácných koček. Scházejí se tam tři údolí a obzvlášť v období levhartích námluv, v lednu až březnu, jsou jejich pozorování každý den a není výjimkou, že během týdne vidíte i několik různých jedinců. Jsou bohužel ale ve většině případů příliš daleko pro fotku. Morfologie oblasti, t.j. hodně otevřená údolí, vás totiž často odsoudí k pozorování ze vzdálenosti minimálně jednoho kilometrů, obvykle je to ale víc. Což jsme zažili v roce 2019 a 2020.
Oproti tomu pod vesničkou Kibber je těsné uzavřené údolí nad říčkou Spiti mnohem příhodnější. Stěny jsou od sebe vzdálené 300 - 500 m, a právě to je i nejčastější vzdálenost, ze které tyto Duchy Himaláje při troše štěstí fotografujete. Výjimkou není ani to, že jsme letos levharty dostali do objektivu ve vzdálenosti 150 m!
Dokonce i všem místním, kteří začínají už v 5:30 levharty z vyvýšených míst hledat, stačí jen jednoduchý binokulár. Na rozdíl od Rumbaku, kde má každý, kdo po levhartech pátrá, velký stativový dalekohled.
Obě místa se jinak příliš neliší. Nejčastěji se pohybujete ve výškách 4100 až 4400 m, ve Spiti se nyní můžete popovézt autem (už tam nepadají ty hromady sněhu), u Rumbaku se mnohem více chodí, obzvlášť pokud se vypravíte do Yurutse.
V Kibberu jsme také, podobně jako před lety v Rumbaku, bydleli u místních, s tím, že nás domorodci i krmili. Nic komfortního, občas vám u postele zmrzne voda, ale nakonec jsme tam měli vlastně “pohodlí”. To když se místním povedlo na chvíli zatopit v kamínkách. Pořádně umýt jsme se ale mohli až po týdnu, po deseti hodinách jízdy autem v Rampur Bushahr, když jsme se vraceli do Dillí.
Na rozdíl od NP Hemis, kde potřebujete zaplatit vstup do parku, v Kibberu uhradíte poplatek místním. Mnohem důležitější je ale získat permit pro vstup do pohraniční oblasti, pohybujete se totiž v blízkosti čínské hranice. Papír, který nás k tomu opravňoval, byl při návratu plný razítek z projíždění mnoha checkpointů.

Chlupatí sourozenci

Ze šesti dnů, které jsme v údolí Spiti strávili, jsme levharty sněžné fotografovali tři dny. Pokaždé se jednalo o dvojici dvouletých sourozenců, které ještě před třemi měsíci doprovázela jejich matka (zase pozdě!). Nikdo z místních neví, co se s ní stalo, pravděpodobně je mrtvá. Mohla uhynout, nebo se smrtelně zranila při zřícení ze srázu při lovu.
Obvykle se jednalo o poměrně nudná pozorování koček bez aktivity. Levharti spali celý den na římse a vyhřívali se na slunci. Teprve když se slunce po 16. hodině schovalo za okolní kopce, protáhli se a odešli.
Asi každý by chtěl mít na fotkách něco akčního, třeba jak šelmy loví, ale toto se u levhartů děje nejčastěji v noci, nebo krátce po rozednění. Pokud něco podobného pozorovat, měl by s nimi člověk být pár týdnů. Co jsme se bavili s místními, “naši” levharti prý už deset dní nežrali.
Oblast podle místních navštěvuje i jeden starší levhartí samec, ale v době naší návštěvy byl už 19 dní někde dál na potulce, pravděpodobně horlivě pátral po levhartí samičce, protože žádná dospělá kolem Kibberu aktuálně není. To se dříve nestávalo. Na konci údolí se v dobách vydatných sněhových pokrývek potkávalo levhartů několik, oblast fungovala jako parádní seznamka v době levhartích námluv.
Ještě před pěti lety, když byli levharti sněžní nuceni kvůli bohaté sněhové pokrývce chodit za potravou níže, toulalo se údolím Spiti až sedm levhartů, říkal Taschi, jeden z místních. Nyní zůstávají výše a šance na fotku je nižší.
I tak jsme si pozorování parádně užili. Konečně jsme mohli levharty sněžné pozorovat i bez použití dalekohledu a na fotkách jsou při troše šikovnosti a s dokonalou technikou (Sony, pochopitelně) tak obrovští, že je vidět každý jednotlivý chloupek na čumáku. Ne jako v roce 2019, kdy jsem do fotek v reportáži musel dělat červený kroužek, aby levharta divák na snímku rozpoznal (stejně to nepomohlo).

Trpělivé kozy

Kromě levhartů jsme konečně měli šance na fotky kozorožců himalájských (Capra sibirica), kteří byli při našem fotografování stejně trpěliví jako jejich příbuzní napříč celým světem. To se nedá říci o nahurech modrých (Pseudois nayaur), na které jsme měli tentokrát vyloženě smůlu, vždy byli příliš daleko.  
Často, zejména v pozdním odpoledni a večer, jsme potkávali lišku, místní poddruh (Vulpes vulpes montana), který je mnohem šedivější než naše liška obecná. Někdy jen chrněla na římse skály, jindy poskakovala mezi kameny.
Při čekání na aktivitu levhartů nám společnost dělal orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) a orel skalní (Aquila chrysaetos). A nevynechali jsme příležitost, abychom se místních nepoptali, kam se vypravit na supy himalájské (Gyps himalayensis) a supy bělohlavé (Gyps fulvus). Hnízdili na stejné stěně pár desítek metrů od sebe, pod opuštěnou (asi) vesničkou Hikkim ve výšce 4400 m.

Možná vás napadá, fotky levhartů sněžných má, co dál? Ne, tohle nikdy nekončí. Jak jsme letěli domů, už jsme s Vaškem zasněně přemýšleli, kam se za tím vzácným kocourem podíváme příště. Bez nějakých ambicí na lepší fotografie, prostě jen okouknout další zajímavý kousek vysokohorské divočiny. I když, kdo ví, když budeme mít štěstí, třeba příště uvidíme i to, jak levharti loví.

Související články
Články o fotografování přírody v Indii
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotografických workshopů