Vlček etiopský, v teritoriu nádherné šelmy

Nejohroženější psovitá šelma

Vlček etiopský je nádherné zvíře, ale jen to nás za ním tolik netáhlo. Byla to poměrně skličující obava, že kdybychom si jej ve volné přírodě neužili včas, později bychom se mohli pohledem na něj kochat jen na stránkách knih nebo na internetu. Klidně by ho totiž mohl stihnout podobný osud jako vakovlka, jen ve finále z jiných důvodů.
Když se podíváte na aktuální mapu rozšíření vlčka etiopského, jsou to jen malé tečky výskytu v Etiopské vysočině. Spousta mrňavých fleků, jen ostrůvek v Bale Mountains NP je trošku větší. Vlčků etiopských se ve volné přírodě vyskytuje posledních 400-500 kusů a právě v Bale na Sanetti Plateau jich může být 300. Na lokalitě v Simien Moutains NP, kde byl druh popsán, některé aktuální zdroje sice uváděly, že vyhynul úplně, ale den před naší návštěvou tam byl prý jeden pozorovaný. Přesto mám obavy, že do pěti deseti let zůstane vlček pouze v Bale. Ten tlak místních na vlčkův biotop (přestože se jedná o chráněná území) je obrovský.
Není to jen přeměna přírody na zemědělskou krajinu, kdy mizí vlčkům divočina pod tlapkami. Aktuálně největší riziko jsou asi nemoci, vzteklina a prašivina. Mezi vlčky je zavlekli psi z nedalekých vesnic, nebo psi, co doprovázejí místní na pastvě. Stačí, když se vlček se psem serve, a na přenos nemoci je zaděláno.
Naštěstí, s podporou celého světa běží několik záchranných programů, jak s tímto nebezpečím bojovat. Pokládají se návnady s očkovací látkou a minimálně v Bale to vlčkům určitě pomůže.

Vždy s průvodcem

Trochu na obtíž při poznávání vlčků v Bale je to, že jako nutný doprovod pro pobyt v parku vyfásnete při registraci na bráně průvodce a “skauta” s puškou. Nepochybuji o tom, že bychom si poradili při hledání vlčků sami. V lehce zvlněné přehledné krajině bylo mnoho příležitostí k zahlédnutí díky vybavení dalekohledy a odhodlání vlčky fotografovat.
Představa místního průvodce, že nás bude ve skupině otevřenou krajinou “vodit”, vzala za své hned v první hodině. Vůli chovat se způsobně jsme chvilku i měli, ale jen do okamžiku, kdy se objevila první skupina vlčků. Pak jsme se všichni vrhli s foťákem každý za svým scénářem. David s Martinem lehkým během smečce v patách a já trochu z boku v zákrytu skal, vlčky nepozorován, ale o to rychlejším úprkem, s plánem si smečku nadběhnout. Na to, že to bylo ve 4200 m n. m. jsem běžel parádně. Bohužel, nevýhoda zákrytu je i to, že vás sice sledovaný objekt nevidí, ale i vy máte problém odhadnout, kde vlastně smečka je nebo kdy a kde se objeví. Prostě jsem je ztratil. Sice mi srdce s absencí dechu tlouklo tak, až mi lezly oči z důlků, ale smysl to mělo i bez fotky. Průvodce jsme “setřásli” a hned tušil, že těch dalších šest společných dní v parku to s námi nebude jednoduché.
Průvodce v Bale sice plnil svou povinnost na lokalitu nás “doprovodit”, ale další dny do našeho individuálního snažení nezasahoval.
Mělo to logiku, museli jsme chodit každý s fotoaparátem sám. Vlčci byli při setkání odolnější a byla větší šance, že si naše kreativní plány nebudeme navzájem kazit. Třeba, když se společně domluvíme, že prvního vlčka “dáme” ze silnice nejdříve v klidu “na jistotu” z auta a až po minutě vylezeme koordinovaně ven. Jasné, dohodnuto! Ha, vlček, auto sotva přibrzdí a jeden z nás už padá otevřenými dveřmi ven z auta (možná vás to překvapí, ale tentokrát jsem to já nebyl!)

Oranžový šakal nebo etiopská liška?

Až budete mít chvilku času, zkuste si najít, co vlastně vlček etiopský ve skutečnosti je. Je to liška, šakal nebo jen menší vlk? Protože mám s psovitými šelmami ve volné přírodě mnoho zkušeností napříč celým světem, zkusím vám ho popsat tak, jak jsem ho viděl já.
Vlček etiopský se velkou část dne zdržuje ve smečce, samostatně jen loví a jednotlivě mohou i obíhat a značkovat teritorium (poměrně nevelké, jen 6 - 10 km2). Odpočívají společně, stejně tak se dohromady starají o mláďata. Tedy z tohoto pohledu jasný vlk (šakal ani liška toto nedělají).  
Když porovnáme velikost a stavbu těla, přiblížil bych vlčka k trochu většímu šakalovi, ale na mnohem delších nohách. Ostatně myslím, že právě dlouhé nohy (vzhledem k tělu) dělají vlčka, i jako siluetu po západu slunce, naprosto nezaměnitelného. A když k tomu přidáme jeho nádhernou oranžovou barvu s bílou kresbou na prsou a bílou špičkou ocasu, stává se vlček jednoznačně nejkrásnější psovitou šelmou. Jak píšu tyhle řádky, nejraději bych zajel na letiště do Vídně, protože vím, že pak už bych byl jen za šest a půl hodiny v Etiopii a měl je znovu šanci vidět...
Když jsme s foťákem courali vlčkovým biotopem, hned nám bylo jasné, proč se jim tak daří právě tady. Na Sanetti Plateau vlastně nejde udělat krok, abyste nevyplašili nějakou divokou krysu, přerostlou myš nebo hlodouna. Skoro nebylo kam šlápnout, aniž bych nezbořil nějakou chodbičku, kde se myšky ukrývají.
Pro vlčky jsou totiž místní, často endemičtí, hlodavci ideální potrava (tvoří potravu z více než 90 %!), přestože si občas přilepší i místním králíkem. Není se čemu divit, z výzkumu prý vyplývá, že v Bale “biomasa” hlodavců dosahuje hodnoty tří tun na kilometr čtvereční. Myšky tu běhají opravdu všude.
Pouze výjimečně tu vlčci hodují na uhynulém zvířeti.
Zábava je sledovat jejich způsob lovu. Často číhají u nějaké nory, jestli hlodavec nevykoukne, a pak jako naše liška vyskočí nahoru, aby se předními packami z výšky po oběti vrhli. Když to hned nevyjde, začne zuřivě hrabat. Co jsem viděl, lov je často úspěšný. Ale jak už to tak bývá, v těch dvou případech, kdy jsem jejich dovednosti natáčel, zrovna nic neulovili...
Nevýhodou fotografování a natáčení podobných aktivit vlčků je to, že se těmto činnostem nejčastěji věnují mezi 10 a 14 hodinou, kdy je nejostřejší slunce. Horký vzduch se tetelí a třeba na videu je vlček “v pohybu” i když zrovna stojí jako socha. A i když máte teleobjektiv za čtvrt milionu korun, ten nádherný oranžový kožich rozhodně ostrý nebude. No, “oranžový”..., v podobných podmínkách prostě fotografovat nechcete, ten rozsah světel a stínu je obrovský.
Když si vzpomenu na naše snahy najít aktivní vlčky během svítání kolem 6. hodiny ráno, kdy bylo nádherné světlo a na nízké vegetaci při -8 stupních námraza, nechce mi ani věřit, jak jsme se trápili během dne na ostrém slunci, kdy může být až +30 stupňů.
Pokud je vyloženě hnusně (déšť, mlha, špatná viditelnost) jako první den, když jsme místem poprvé projížděli, vlčci nejsou aktivní vůbec. Je to logické, dokud se neoteplí se sluncem na obloze, potrava nevyleze, šelmy neloví.

Podivná ochrana přírody

Přestože území Etiopie zabírá významný kus Afriky, národními parky se to tam nijak nehemží. Na většině plochy totiž už není co chránit. Těch sto milionů hladových lidí, co tu žije, přeměnilo přírodu v zemědělskou krajinu. Místo přirozených biotopů pole nebo pastviny. Hospodářsky využívána je skoro celá plocha země a políčka šplhají stále výš a výš. Jak jsme na vlastní oči viděli, obdělávaná půda byla až v 3500 m n. m. (Simien) a pastva dobytka i v 4100 m n. m. (Bale). Co na tom, že je to v obou případech už na území národního parku...
Právě u “našich” vlčků v Bale Mountains NP jsme měli spoustu příležitostí vidět, jak místní uchvacují další a další plochu chráněného území.
Jasně bylo vidět, jak to začalo. Nad poslední vesnicí už nebylo kde pást, tak se všechen ten dobytek (krávy, kozy, ovce) nahnal výš. Přes strmé svahy pokryté hustými porosty zakrslých jehličnatých stromů (“etiopská kleč” - nad hranicí lesa se vyskytuje plocha jalovcových a vřesovcových porostů, afroalpínské pásmo s nízkou vegetací) až na náhorní plošinu bez stromů Sanetti Plateau (pro místní jasná pastvina).
Když projíždíte národním parkem, na velké části území už neexistuje pohled do dálky, kdy by nebylo nějaké to stádečko vidět. Dobytek spásá trávu a ty stále ještě hojné krysy, myšky a hlodouni nebudou mít brzy co žrát. Jak zmizí vlčkům i potrava, bude to jejich konec.
Možná větší problém jsou ale psi a lidé, kteří za pastvou do národního parku dobytek doprovázejí. Psi nakazí vlčky vzteklinou a prašivinou a konec pro ně bude rychlejší než při ztrátě potravních příležitostí.
A možná podobně rychlé by to bylo v případě požáru, při neopatrnosti pasáčka, který dobytek doprovází.
Domorodci v parku jsou průšvih a pro populaci vlčka obrovské riziko. Svoji nezanedbatelnou roli hraje i ta frekventovaná cesta, která národní park protíná. Tato spojnice měst Robe na severu a Dola-Mena na jihu je nejvýše položenou pro auto sjízdnou silnicí v Africe a přitahuje do parku další průšvihy. A to i když přehlédneme ty hromady odpadků, co každý den nalétají z okének autobusů narvaných místními, které parkem každou hodinu několikrát projíždějí. Protože je náhorní plošina téměř rovina, cesta se nijak neklikatí, každý místní magor, kterému ten vrak na čtyřech kolech trochu jede, nerespektuje maximální dovolenou rychlost, což je pro vlčky podobné nebezpečí jako nyní pro rysy iberské ve Španělsku. Vlčky jsme potkávali u cesty často, vůbec bych se nedivil, kdyby tam nějaký skončil pod koly auta.
Když jsme na bizár hlavní silnice v parku upozornili průvodce z parku, tvrdil, že se staví velká náhradní silnice mimo národní park. Divočině se pak uleví a správa národního parku bude moci dodržování jeho statusu lépe vymáhat. Auta a autobusy jej nebudou projíždět, na cestu se bude moci pouze s průvodcem a permitem do národního parku. Už aby to bylo.

Související odkazy
Pes hyenovitý, lov smečky pomalovaných vlků
Šakal čabrakový, na lovu hrdliček a stepokurů
Články o fotografování přírody