Rys iberský, konečně zase i v kopcích

Čekání v boudě

Spousta fotografů si myslí, že když si u kamarádů na druhém konci Evropy domluví pronájem fotografického krytu, mají snímky vysněného druhu prakticky naservírované – a navíc téměř na jistotu. Ani náhodou. Pokud v místě není žádná návnada, je to stejně otevřené, jako kdybyste si nenápadně zalezli do strouhy a čekali.
Myslím, že právě fotografové, kteří se mnou byli v krytech u Santa Cruz de Mudela, by o tom mohli vyprávět. Setkání jsou vzácná. Ovykle jen jedno za den, krátké a často brzy ráno nebo pozdě večer. Rys iberský třeba před krytem během pár vteřin jen projde a ani jednou se do objektivu nepodívá – takže celou dobu koukáte jen na jeho ocásek.
Navíc už dnes víme, že může přijít i velmi dlouhý den, od tmy do tmy, kdy se ta nádherná kočka neukáže ani jednou. Naštěstí to přišlo až poté, co jsme měli z předchozího dne první fotografie.
To je příroda a nikdo nemůže být naštvaný. Obzvlášť když si člověk uvědomí, jak nahnuté to s populací „iberáků“ bylo ještě před necelými třemi desítkami let. Druh měl namále kvůli ničení přirozeného prostředí, lovu a úbytku hlavní kořisti – králíka. Díky cílené ochranářské práci se však počet rysů výrazně zvýšil.
Když jsem za nimi byl poprvé v roce 2020, žilo ve volné přírodě přibližně 1 100 jedinců. Vracel jsem se každý rok – je to nádherné zvíře – a letos v prosinci jsme je tam fotografovali znovu. Aktuálně může jejich počet dosahovat až 2 400 jedinců a výrazně se rozšířil i areál jejich výskytu.
 Je to skutečný důvod k radosti. Vždyť v roce 2002, na samém pokraji vyhynutí, žilo v přírodě pouhých 94 (!) rysů iberských.

Na hřebínku

Po lednovém nezdaru s rysem iberským v horách Sierra de Andújar (nízká oblačnost a viditelnost na pár metrů) jsem si v druhé části našeho rysího tripu na kočky věřil. Počasí bylo výrazně lepší. Kdyby se rys objevil na skalách ve vzdálenosti 1 500 metrů, viděl bych ho. Už je mám trochu „nakoukané“ – tuším, kudy chodí, kde a jak odpočívají a která místa mají rádi.
A přesně to pomohlo na místě, kde se rys objevuje nejčastěji – a přesto jsem ho tam za těch pět let nikdy neviděl. Tentokrát tam byl. Na hřebínku, kde jsme v minulosti při západu slunce fotografovali jeleny s nádherným parožím. Bohužel pozorování bylo krátké. Vlastně jsem ani nestihl odložit dalekohled a vzít foťák. Na fotku jsem měl přesně dvě vteřiny, než zmizel za hranou kopce.
Pozorování jsem hned rozhlásil po okolí dalším „lynxwatcherům“. Víc očí víc vidí. Zkoušeli jsme ho hledat dál, o něco níže. V tu chvíli jsem byl ten den na vyhlášeném rysím hřebeni jediný, kdo rysa iberského viděl – a pořád jsem věřil, že i když mělo za hodinu zapadnout slunce, šanci nám ještě dá.

Ve tmě

Umíte fotit zvíře, které po západu slunce nevidíte?
Podle mě je to základní předpoklad úspěchu při fotografování skutečně divokých zvířat, která jsou aktivní za soumraku nebo před rozbřeskem – případně ve vzdálenostech mnoha stovek metrů, nebo dokonce kilometrů (nápověda: některé senzory fotoaparátů dnes už vidí lépe než lidské oko).
Zatoulaný rys iberský si k nám cestu znovu našel až večer – a navíc se ukázalo, že jsou dva: rysice s ročním kotětem (hledej na fotce!). Bohužel světlo pro focení po západu slunce už bylo… no, přiznejme si to otevřeně – byla skoro tma.
Rychle jsem pořídil alespoň dokumentační snímek, běžel čtvrt kilometru pro náš devítimístný VW Caravelle a na zhruba kilometru cesty začal sbírat klienty, abych je k rysům svezl. Těm už se klížila očíčka a začínali hledat vhodnou polohu ke spánku.
Za minivanem při odjezdu odlétával štěrk ze šotolinové cesty, ale stihli jsme to.
 Jen budu muset příště věnovat víc času přípravě dovedností klientů, jak pořídit fotografii zvířete s dvouvteřinovou expozicí ve chvíli, kdy ho vlastně nevidíte a jen některý fotoaparát dokáže ukázat, kde se nachází. Dokonce i přesné manuální zaostření bylo pro fotografy obrovským problémem.
Vlastně ani já nemám žádnou opravdu povedenou fotku. Tolik jsem se snažil, aby každý z klientů měl alespoň jeden použitelný snímek usínajících rysů. A to byl boj.
 Svoji touhu po vlastní fotce jsem musel tentokrát upozadit. Důležitější bylo rychle fotografy k rysům svést a naučit je, jak fotit skoro za tmy.

Další termín společné cesty za rysem iberským do Andalusie jsem domluvil na 14.–19. prosince 2026 a už jsou přihlášeni první tři zájemci.

Související odkazy
S rysem iberským poprvé (2020), podruhé (2021), potřetí (2022) a počtvrté (1-2025)
Články o fotografování přírody
Fotografie rysů ve fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických workshopů v roce 2026
Nabídka fotografických cest v roce 2026