Kanada, za zvířaty a divočinou Rocky Mountains

Spáleniště

Jak jsem se do studia přírody cílové destinace ponořil, nemohlo mi uniknout, že v červenci roku 2024 zachvátil Národní park Jasper obrovský požár a významná část oblasti shořela. Logicky jsem naše výlety a fotografování krajiny plánoval tam, kde stromy zůstaly. Přesto jsme ale pohledu na tu apokalypsu neunikli.
Například až na pár výjimek mám všechny jeleny wapiti ve spáleném lese – ale i tak to má své kouzlo. Podobně jako u lví smečky na spáleništi v Savuti v říjnu 2022.
Rozsah zkázy byl parádně vidět, když jsme za jasného dne dobyli vrchol The Whistlers (2464 m) – SZ od městečka Jasper zůstal les, ale desítky kilometrů na JV na svazích kopců nad Icefields Parkway úplně shořelo.
Požár vypukl 22. července 2024 a podle vyšetřování kanadské lesní služby jej na jih od Jasperu založily blesky. Během několika hodin se několik ohnisek kvůli silnému větru spojilo a požár se začal šířit neuvěřitelnou rychlostí.
V noci bylo nařízeno opustit celý národní park a z Jasperu a jeho okolí muselo během krátké doby odjet více než 20 000 lidí. O dva dny později už oheň dorazil až k městečku a nakonec zničil přibližně 30 procent jeho budov – celkem 358 staveb. Požár měl nakonec rozlohu přibližně 32 700 hektarů a jeho likvidace rozhodně nebyla otázkou několika dnů. Teprve 7. září 2024 byl oficiálně označen za “pod kontrolou”, tedy téměř sedm týdnů po jeho vzniku.
Požár v Jasperu měl rozlohu zhruba 30krát větší než ten v Českém Švýcarsku v roce 2022.

Nebezpečná říje

Jeleny jsem fotografoval ve volné přírodě v době říje v Česku a po celé Evropě, věnoval jsem se jim s fotoaparátem třeba i v Japonsku. Nikdy jsem se ale v jejich přítomnosti nebál, to až nyní v Kanadě.
Po prvních dnech překvapivě marného hledání kolem městečka Jasper se na mě třetí den časně ráno usmálo štěstí. Našel jsem dva samce a asi dvacítku laní. Bylo to moje první setkání s americkým jelenem wapiti – překvapilo mě, že netroubí jako náš jelen evropský, ale spíše podivně píská s troubením.
Bohužel jsem se ze setkání neradoval dlouho. Přestože se sotva rozednilo, jeleny na kraji města zuřivě zaháněl mužík v oranžové vestě Parks Canada, mával „smetákem“ s dlouhými červenými třásněmi a střílel směrem k jelenům z plynové (asi) “pušky”.
Jeleni wapiti patří k Jasperu stejně jako hory kolem něj – jenže jejich přítomnost přímo ve městě není tak idylická, jak může na první pohled vypadat. V okolí Jasperu se jich prý dlouhodobě drží neobvykle mnoho, což jsem sice úplně neviděl, ale třeba to byla jen moje smůla.
Důvod je prostý, v blízkosti lidí mají wapiťáci menší riziko útoku velkých predátorů. Zvířata si na člověka zvykla a během říje se z nich navíc mohou stát velmi nebezpeční sousedé. Proto jsem na kraji Jasperu viděl pracovníka Parks Canada, jak skupinu jelenů zahání od civilizace. Nešlo o lov, ale o takzvaný „hazing“ – pracovníci se snaží zvířata vytlačit z města a obnovit jejich přirozenou plachost vůči člověku.
Jejich místní „ochočení“ je sice pro fotografování fajn, ale když jsem se náhodou dostal přesně mezi velkého, říjí rozhicovaného jelena a jednu zapomenutou laň, cítil jsem se po jeho vyběhnutí více vyděšený než o pár dní později v podobné situaci s medvědem grizzly. V obou případech mě zachránilo vlastní auto, kde jsem se schoval…

Pepřák

Od začátku jsem se snažil nošení pepřového spreje na medvědy vyhnout. Je to další krám do terénu, už tak jsem toho měl s fototechnikou dost. Podobně jako při pravidelném odmítání nutné pušky na lední medvědy na Špicberkách jsem znovu tvrdil, že já mám zvířata rád, takže proč by mi měla ona ubližovat (a já jim).
Stejně jako z Fatry a z Tater jsem věřil, že když se medvěd mým směrem moc blízko podívá, stačí párkrát rukama plácnout a zařvat, ať táhne pryč. Přesně tak to totiž vždy fungovalo.
Ale to bychom nesměli být u strýčka s tetičkou, kteří, když zjistili, že trajdáme po odlehlých kopcích bez spreje, nechtěli nás na další výlet pustit z domu.
To byla přesně voda na Aniččin mlýn, která se medvědího spreje dožadovala hned na imigračním po přistání v Calgary. Můj argument „zeptej se někoho místního, kdo nosí sprej, jestli zná někoho, komu zachránil život“ – nikdo takový není.
Přesto, když jdete v Jasperu nebo Banffu přírodou, mají tam pepřák všichni k ruce proklatě blízko. A nejen tam, nejvíc připravených pepřáků zasunutých na ramenním popruhu batohu jsem viděl u turistů na hlavní třídě městečka Banff. Tvrďáci na první pohled, holt „Divoký západ“.
Když jsme pepřák na ochranu před medvědy od Edy a Iny povinně dostali, museli jsme ho na výletě k Chester Lake vyzkoušet, ať jako víme, jak funguje. Přestože bylo absolutní bezvětří a byli jsme od sebe dost daleko, medvědům následky téhle kruté zbraně vůbec nezávidím.
Přivedlo mě to k myšlence, že přesně vím o situaci, kdy by mi na výletě v Kanadě pepřák pomohl. Medvědi (kromě těch ledních) samozřejmě neloví lidi k žrádlu. K útoku dojde, jen když se vás leknou z blízkosti, vaše napadení je jejich obranný reflex. Jinak si člověka nevšímají. Vzpomněl jsem si, jak jsem šel hned první ráno sám nocí tři kilometry v úplné tmě na vyhlídku hustým lesem nad Pyramid Lake – přesně tam jsem se medvěda bál. Tam jsem ho mohl omylem vyrušit.

Ostuda

Potřetí k louži s výhledem na Three Sisters. Takový tam byl vždycky klid, než ve čtvrtek dorazil nějaký neznámý zájezd nebo „fotoexpedice“ z Česka. Už zdaleka byla roštím slyšet čeština. Přicházeli, řvali na celé kolo a neutichli ani ve chvíli, kdy došli k hladině, ve které se odrážel hřeben Three Sisters a kolem postávali další návštěvníci.
Abyste pochopili: na místě jsem byl od tmy tři dny po sobě, vždy dvě hodiny, a čekal na první paprsek (dvakrát to nevyšlo). Za tu dobu se tam vystřídalo vždy 6–20 lidí, často dvojice, občas fotograf se stativem – v tichosti, maximálně si šeptali.
Pak naběhne horda z Čech. Lezou lidem beze slova do záběru, místnímu týpkovi z Canmore vlezli do timelapsu, který už mu běžel hodinu od noci (!). Jen sklopil hlavu a odešel. Dotyčný český pobuda se mu ani neomluvil.
Snažil jsem se nenápadně, bez prozrazení, vypátrat, kdo tu skupinu vede, ale jistotu jsem neměl. Pokud to byla fotografická akce, nikdo se klientům nevěnoval, neporadil, odkud je nejlepší místo, aby vzhledem k aktuálním podmínkám dostali z motivu maximum.
Podezření na vůdce mám na uživatele bezzrcadlovky Sony (další ostuda), který se tam jen ze všech úhlů dlouho natáčel na různá zařízení a dramaticky pronášel do chlupatého mikrofonu nějaké kraviny na socky…
Hnus.
Udělal jsem poslední fotku a raději, už skoro v ideálních podmínkách, ale zatím bez slunce v popředí, odešel.
Tolik jsem chtěl, aby se nepřišlo na to, že jsem také z Česka…

Už pojď!

Asi to znáte. Za fotografováním přírody, a platí pro krajinu i fotografování zvířat, můžete jen s podobně „postiženými individui“, nebo ideálně sami. Jen tak máte šanci tvořit – vstát dvě hodiny před rozedněním, čekat na místě i hodiny na správné světlo nebo u zvířat na ideální moment a prostředí. Takhle tolerantní není žádný partner ani kamarád – a je to pochopitelné.
Náš výlet s Aničkou byl v režimu dovolená – návštěva strýce a tety, kteří bydlí mnoho desítek let v Canmore, a že se podíváme za přírodou v Banff NP a Jasper NP.
Hádáte správně, fotografickou techniku jsem doma nechat nemohl. V Kanadě jsem nikdy nebyl a v přírodě tam bylo těch lákadel příliš. Balení vybavení mi usnadnila firma Sony, která mi poskytla nový lehounký objektiv Sony FE 400 mm f/4.5 GM OSS (váží pouze 990 g!) před jeho oficiálním představením (o objektivu podrobně později). Pro podobnou cestu ideální řešení, ani jsem nevěděl, že ho v malém turistickém batohu nosím.
Z fotografování jsem se ráno vracel v 8:30, v momentě, kdy jsme mohli s Aničkou společně snídat. Naučil jsem se v noci zmizet z postele do tmy jako myška, nikdo o tom nevěděl. Pofotil jsem nějaké krajiny konce noci a jak se rozednilo, vyrazil jsem za zvířaty. Svítalo v 6:59, úplně ideální, posílal jsem Aničce z kopců do postele fotky, jak první paprsky svítí do ranní mlhy.
Když jsme se ráno u snídaně sešli, měl jsem už v nohách i šest kilometrů po kopcích.
Přes den to bylo horší. Přestože jsme byli v přírodě na túrách pořád, na zvířata jsem měl jen pár minut – to bylo furt „už pojď, už pojď!“ Snad jen štěstí, že se přes den pod ostrým kontrastním sluncem nedala fotografovat ta nádherná krajina, to by asi dopadlo špatně.
„Bohužel“ jsme ale měli docela štěstí na setkání se zvířaty. Trpělivá, v hezkém prostředí, a i s tím ostrým světlem se dalo pracovat. Ale vždy jsem měl jen pár minut. Každé setkání totiž chtělo klidně hodinu, sojky, tetřívek, datlík, potáplice. Rekord jsem trhnul u losa, tam jsme strávili společně nádhernou hodinu. Ale… kolem Maligne Lake bych zůstal až do tmy, pod Chester Lake také, a i u… ne, raději na to nemyslet. Ale večerní jelení říji wapiťáků kolem Jasperu jsme si užívali vždy spolu.
Nakonec to bylo s Aničkou fajn, jako podobné dovolené s fotoaparátem v Mexiku nebo v Jordánsku.

Kanada se mi moc líbila, ta příroda tam výrazně předčila moje očekávání. Bohužel na profláklých dostupných místech podél Icefields Parkway bylo i nyní v září lidí příliš, ale kdybych měl letos čas o dva tři týdny později, bylo by to třeba lepší. Pokud jsme se ale vypravili na výlety, které začínají v Kananaskis od Spray Lakes, a že jich tam je, zažili jsme dokonalou, ale stále i na jeden den z Canmore dostupnou, divočinu. Poslední den mi Aniččin strejda prstem do ožmoulaných staŕych papírových map ukazoval jedno krásné místo za druhým, že jsem to sotva stíhal zapisovat. A já už nyní jistě vím, že se do téhle nádherné části Kanady vrátím.

Související odkazy 
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotografických workshopů