Tajůplné pipulky z Punta Corda

Jednou ze skupin zvířat, o kterých dlouhou dobu vím, ale ve volné přírodě jsem je nikdy neviděl, jsou manakýni (anglicky přesně manakins, česky pipulky). Pozornosti hodní lesní pěvci, kteří mají zajímavé životní projevy. Zejména jejich námluvy patří k tomu nejbizarnějšímu, co můžete v přírodě potkat. Při cestě po Belize jsem s nimi měl několik krátkých setkání, proto tyto tanečníky krátce představím.

Pipulka bělolímcová (Manacus candei) Pipulka bělolímcová (Manacus candei) White-collared Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM + TC Canon 1.4x , Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 910 mm, stativ Gitzo, Clona: 6.3, Doba expozice: 1/320 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 11. ledna 2011 16:29:58, Punta Corda (Belize) V kopcích nad San Ignácio
Setkání s první pipulkou bylo opravdu překvapivé. Ráno jsem se procházel naší zahradou plnou barevných tangar, když mě zaujal do té doby neznámý zvuk. Okolo mě prolétl pomalým třepotavým letem pták, který jako by chrastil (asi jako plastová krabička s bonbóny). Usadil se na stromě nedaleko mě a přes listy mi dal první příležitost jej vyfotit. Až tehdy jsem bezpečně věděl, byla to pipulka bělolímcová (Manacus candei).
Ač je v Kostarice pipulek deset a v Ekvádoru dokonce sedmnáct druhů, první setkání bylo až v Belize (kde najdete druhy pouze dva). Po krátké chvíli jsem ještě pipulku zachytil při snídani na keři s bobulkami a jak rychle se pták objevil, tak rychle zmizel zpět do lesa. Naštěstí to nebylo setkání poslední.

Pěkná zahrada plná kocourů

Následující příležitosti byly o 200 km na jih. Největší tragedií našeho dalšího bydlení se zahradou u Punta Corda byly kočky anglického majitele. Poměrně rozlehlá zahrada s květy a mnoha druhy stromů, včetně těch s ovocem, mohla být ideálním místem pro fotografování. To by tu ale nesměly být ty chlupaté kočičí bestie, kvůli kterým se místu většina ptáků vyhýbala velkým obloukem. Postupem času, se kočky naučily zajímavou dovednost, z chodníčku dokázaly vyskočit jedním skokem více jak jeden metr vysoko na strom, zkušenost získaná letitým lovem ptáků.
Mám zvířata rád, dokonce jsem před léty měl černého kocoura Bertíka, ale kočky v Hickatee se na tři dny staly snadným objektem mých sadistických choutek a naplněním msty. Zahrada byla díky nim prázdná a kromě dvou jedinců kolibříka (tak mrštné kočky zase nebyly) a dvou druhů pipulek (které přilétali za potravou na krátkou chvíli dvakrát denně), zde nebylo co fotit.

Krátké pravidelné návštěvy z lesa
Už při večerním příjezdu do zahrady se mi na pár vteřin zastavil dech, to když jsem na blízkém keři zahlédl krásně černě svítící (jakkoli to zní nesmyslně) pipulku červenohlavou. Bohužel, než jsem doběhl pro foťák, pipulku jako by někdo unesl. Vzhledem k tomu, na jakém místě jsem ji zahlédl, věděl jsem, že se vrátí. Pipulka krátce hodovala na ovoci, na stromě s plody podobnými našim jeřabinám. První návrat proběhl už druhý den ráno, tentokrát to však byla pipulka bělolímcová a pipulka červenohlavá přiletěla krátce po ní. Jejich snídaně trvala naneštěstí vždy 10 – 30 vteřin, jen pár kuliček a rychle do bezpečí lesa. I když byli jejich kraťounké ranní a večerní návraty přesné jako hodinky, za dvě, dohromady minutové příležitosti, se toho moc vyfotografovat nedalo. Obzvlášť v případě, kdy se pták pase na třech stromech mezi kterými v krátkém časovém úseku neustále přelétá. Snad jedinou výhodou při focení této skupiny ptáků je to, že svůj přílet vždy ohlásí svým charakteristickým chrastivým letem a při krátkém focení jsou občas poměrně trpěliví.

Pipridae, tajůplné lesní pipulky
Drobných pěvců pipulek (čeleď Pipridae) je na světě obtížně uvěřitelných 50 druhů. Jejich velikost je obvykle 7 – 10 cm, samečci jsou výrazně zbarvení (často i s chocholkou na hlavě) a samičky jsou vždy nudně šedozelené. Poměrně dobrým poznávacím znakem je obvykle velká hlava, krátký zobák a ocas. Domovem je pipulkám nejčastěji lesní krajina v nížinách tropů (lesy v blízkosti řek až suchý les) od jižního Mexika po severní Argentinu. Zajímavostí je, že některé horské druhy pipulek provádějí výškovou migraci, v každé části roku ji najdete v jiné nadmořské výšce. Potravou jsou jim nejčastěji drobné plody, ale i kusy ovoce, které jsou vzhledem k jejich velikosti značně velké. Při focení pipulek bylo jasně patrné, že drobné bobulky ptáci uštipují už za letu a polykají je až sedíc na větvi. Lze předpokládat, že podobným způsobem konzumují i drobný hmyz.
Jak jsem na vlastní oči přesvědčil, pipulky jsou v přírodě velmi čilé, zejména při konzumaci malinkých plodů, kdy neustále poletují mezi větvemi. Na každé větvi pipulka zůstává obvykle pouze tři vteřiny, proto se nyní při výběru fotek podivuji, že lze překvapivě i něco publikovat.

Složité taneční rituály
Samečkové v době rozmnožování předvádějí složité námluvy, kdy třepotají křídli jako motýli a toto často doplní akrobatickými prvky. Projevy toku se mezi jednotlivými druhy liší. Samečkové některých druhů tokají ve skupinách a to na zemi nebo ve větvích. Každý sameček se svým projevem snaží překonat soka a udělat dojem na roztoužené přihlížející samičky.
Nejpozoruhodnější je v tom právě pipulka červenohlavá, kdy samci na větvích v době toku soupeří o přízeň samice. Každý z nich má bohatý rejstřík projevů včetně klouzání pozpátku po větvi se skloněnou hlavou a zvednutými křídli, aby odhalil žluté peří na nohou. Pakliže se mu taneční výstup povede, přiláká olivově zelenou samici a páří se s ní. Na další péči o potomky se však samec pipulky červenohlavé nepodílí. Pokračuje v toku, aby získal více samic.

Netypická spolupráce dvou samečků pipulek

Netypickým představitelem tanečních soutěží na společném tokaništi, je pipulka dlouhoocasá (i tím dlouhým ocasem se značně vymyká). Samci pipulky dlouhoocasé společně i spolupracují. Dva z nich, obvykle dominantní alfa samec a nejblíže podřízený beta samec, vytvoří koalici, která může trvat i mnoho let. Když se objeví samice, samci začnou vyskakovat vysoko do vzduchu s motýlím třepotavým letem. Alfa samec, který bývá nejstarší, se pak se samicemi páří. Snad jedinou výhodou toho neustále prohrávajícího beta samce je z evolučního hlediska to, že se v soubojích naučí všem tanečním trikům, které jednou během toku použije, až vystřídá zkušenějšího dominantního samce.

Bohužel, jak je patrné, rituál námluv se mi během krátkého setkání s tímto úžasným zvířetem zaznamenat nepodařilo. Ale vzhledem k tomu, že se ještě určitě s pipulkami setkám, můžu mít štěstí příště. Chápu, že prezentované fotky a text asi osloví jen pár ornitologů zaměřených na tropickou přírodu, ale rád bych ukázal, že tropy nejsou pouze kolibříci, tukani a papoušci.

Souvisejí odkazy
Fotografování v Belize, krátké ohlédnutí
Sylfa vlajková, v huňatých bačkůrkách
Poštolka rudonohá, kolonie u proskleného posedu
Tučňák magellanský, obyvatel temné nory
S pěvci u lesního bazénku
Tenkozobec opačný, se zobákem nahoru
Čimango falklandský, slepice z útesů
Kulíšek nejmenší, schovávaná na Šumavě
Mandelík hajní, opožděná sezona
Bažant, který se vůbec nebál
Tenkozobčí láska v posledních paprscích
Tetřívek obecný, mrazivá mlha
Špaček obecný ve svatebním, na berlínském trávníku
Sojka tyrkysová (Cyanolyca turcosa), ukřičené ráno
Datel černý (Dryocopus martius), na Studenci
Buřňák obrovský, létající pravítka
Kolibřík mečozobec (Ensifera ensifera)
Šumavské sýkorky z promrzlého krytu
Kormorán císařský, krasavci z útesu
Tučňák patagonský, krutý život v kolonii
Tučňák skalní, obratný horolezec
Orlovec říční, rybář ptačí říše
Albatros černobrvý, romantika na útesu
Jeřáb popelavý, těžké začátky
Vlha pestrá

Pipulka bělolímcová (Manacus candei) Pipulka bělolímcová (Manacus candei) White-collared Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 650 mm, stativ Gitzo, Clona: 4.5, Doba expozice: 1/250 s, ISO: 1250, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 10. ledna 2011 8:51:13, Punta Corda (Belize) Pipulka červenohlavá (Pipra mentalis) Pipulka červenohlavá (Pipra mentalis) Red-capped Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM, + TC Canon 1.4x Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 910 mm, stativ Gitzo, Clona: 5.6, Doba expozice: 1/200 s, ISO: 1600, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 11. ledna 2011 16:55:03, Punta Corda (Belize) 01-2011-2849 Pipulka bělolímcová (Manacus candei) White-collared Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 650 mm, stativ Gitzo, Clona: 4.0, Doba expozice: 1/400 s, ISO: 1600, Kompenzace expozice: -2/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 7. ledna 2011 14:46:33, Punta Corda (Belize) Pipulka červenohlavá (Pipra mentalis) Pipulka červenohlavá (Pipra mentalis) Red-capped Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM + TC Canon 1.4x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 910 mm, stativ Gitzo, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/100 s, ISO: 800, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 10. ledna 2011 15:37:40, Punta Corda (Belize) 01-2011-2917 Pipulka bělolímcová (Manacus candei) White-collared Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM + TC Canon 1.4x, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 910 mm, stativ Gitzo, Clona: 7.1, Doba expozice: 1/1000 s, ISO: 400, Kompenzace expozice: -1/3, Blesk: Ano, Vytvořeno: 7. ledna 2011 10:12:37, Punta Corda (Belize) Pipulka bělolímcová (Manacus candei) Pipulka bělolímcová (Manacus candei) White-collared Manakin, Autor: Ondřej Prosický | NaturePhoto.cz, Model: Canon EOS-1D Mark III, Objektiv: Canon EF 500mm f/4 L IS USM, Ohnisková vzdálenost (EQ35mm): 650 mm, stativ Gitzo, Clona: 4.5, Doba expozice: 1/200 s, ISO: 1000, Kompenzace expozice: 0, Blesk: Ano, Vytvořeno: 10. ledna 2011 8:51:48, Punta Corda (Belize)

 

 

 

 

 

Fotograf
Ondřej Prosický
Ondřej Prosický

se ve své tvorbě zaměřuje na fotografování divoké přírody. Na snímcích chce nápaditě zaznamenat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Fotografické workshopy a expedice zaměřené na přírodu organizuje od roku 2006, snímky publikuje v médiích a má za sebou více než čtyři desítky autorských výstav.

K jeho největším úspěchům patří účast ve finále prestižní fotografické soutěže Wildlife Photographer of the Year. Členem Asociace profesionální fotografů České republiky je od roku 2009. V květnu 2011 udělila Evropská federace profesionálních fotografů Ondřejovi Prosickému titul QEP (Qualified European Photographer) v kategorii Wildlife Photography a v témže roce získal v Bruselu ocenění FEP Landscape Golden Camera. Nejnovějšími oceněními jsou nominace a hlavní ceny soutěží Czech Press Photo, Czech Nature Photo a z Festival de l'Oiseau et de la Nature ve Francii.

Vloženo
23. 01. 2011 , kategorie: příroda, ptáci
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli

Komentáře ke článku

(5 příspěvků)
Přidat komentář

Přidat komentář

máte pěkné fotoalbum ale jsem tu k vili tomu jsem zoolog a chtěl bych vám jenom říct abyste cgránili přírodu a to platí pro všechny bez ní bysme nežili!
Daniel Černý
nikdo bleskem nic nezabil to je nesmysl Pavle. Možná je malinko vidět u té fotky č.4 ale podle mě to nevadí. Co má člověk dělat když není světlo? má jít domů?:)
Zuzana: Tak to je skvělá zpráva. V NP Rincon de la Vieja jsem byl v roce 2004, kvůli sopce, alespoň mám důvod se tam vrátit. Jsou to zajímavá zvířátka.
Dobrý den, článek o pipulkách mi udělal velkou radost. Loni jsem zpracovávala o těchto tanečnících seminárku a vím, že najít třeba na netu slušnou fotku pipulky není jen tak. A Vaše fotky jsou řekla bych víc než slušné :) Jinak z vlastní zkušenosti na pipulky dlouhoocasé (Chiroxiphia linearis) doporučuji NP Rincon de la vieja v Kostarice, kde se s trochou trpělivosti a zkušeností dají snadno pozorovat i nádherné svatební tance... Určitě jeden z mých nejkrásnějších ornitologických zážitků :)
pavel
koukam na to proostrovani skrze vetve a fotkam to dava smrc, to se me libi a moc. je skoda ze si to zabil tim bleskem.