Pes ušatý, strážci termitiště

Tmavé ucho

Když jsme to s Pepou hnali naší Toyotou totální pustinou za Deception Valley, v šeru přicházejícího večera na „kempsajt“, zahlédli jsme ve vzdálenosti asi dvou set metrů tmavé ucho. Psi ušatí! Krátký pohled do dalekohledu a bylo jasné, že jde o skupinu a že tam mají na noc „ležení“. Vytrénované oko a zkušenost – žádná pochybnost.
Na soustředěnější fotografování už ale nebyl čas, auta Martina a Honzy byla daleko před námi. Jen jsem pečlivě uložil GPS souřadnice s tím, že se sem těch deset kilometrů na svítání ráno všichni vrátíme. Pomalu a koordinovaně, díky novým vysílačkám, zkusíme psy ušaté fotografovat v prvních paprscích slunce.
Nakonec to vyšlo na výbornou, pejsci byli k našim kreativním snahám nečekaně nakloněni. Ne jako jejich příbuzní o pár dní později v Nxai Pan – ti zdrhali hned, jak auto zpomalilo na vzdálenost tří set metrů…

Bez hyenky

Každé ráno jsme balili stan tak, abychom vyjeli za zvířaty ještě za tmy. Právě na konci noci byla největší šance na jeden z cílových druhů našeho výletu do odlehlého Centrálního Kalahari – hyenku hřivnatou. Na tu přes den příležitost prakticky není, za ty skoro dvě desítky cest do Jižní Afriky jsem ji neviděl ani jednou!
Štěstí jsem neměl ani letos. Desítky kilometrů časným ránem, dalekohled zabořený do čela – a nic. 
Velkou útěchou ale bylo pozorování několika skupinek psů ušatých, hlavně po přejezdu do Nxai Pan NP. Tam se skoro dalo říct, že to byla nejčastěji pozorovaná šelma. Když nepočítám šakaly, tak tentokrát vlastně jediná. Psů ušatých tam bylo víc než šakalů!
Ráno jsme je vždy našli schoulené do jednoho chumlu – čtyři, pět zvířat, pravděpodobně rodiče s odrostlými mláďaty, jak podřimují v zákrytu opuštěného termitiště. Jakmile jsme přibrzdili, jako na povel nastražili své gigantické uši, jeden vyskočil na nohy a pak – jako když do nich střelí – všichni začali prchat.
Asi jedinou šancí na fotku je proto připravit si to nejdelší ohnisko, tělo fotoaparátu s nejvyšším rozlišením a zastavit v bezpečné vzdálenosti, bez snahy se, ani v autě, přibližovat.
Botswanu jsem projel křížem krážem, a pokud chcete tahle zajímavá zvířata fotografovat, právě Národní park Nxai Pan je ideální místo. Pokud si dobře vzpomínám, právě tam jsem je v roce 2018 viděl poprvé.

Velké rodiny

Psi ušatí (Otocyon megalotis) nejsou žádní osamělí tuláci, ale pevně semknuté rodiny. Nejčastěji jde o rodiče s odrostlými mláďaty, někdy i dvou generací pohromadě. Skupina čtyř až šesti psů je taková klasika, všichni se navzájem znají a mají rozdělené role. Psi tvoří monogamní páry, které spolu vydrží celou sezónu. Jestli jsou si věrní celý život, se ale zatím neví. 
Po dvouměsíční březosti se v noře nejčastěji v listopadu narodí 2–5 mláďat, která se zpočátku podobají malým šakalům – mají totiž štíhlé tělo, dlouhé nohy a ještě krátké uši. Samec se celou dobu drží v blízkosti samice, brání noru a později pomáhá shánět potravu. Komunikují spolu nejrůznějšími postoji, postavením uší a ocasu, ale i pachovými značkami nebo tichými zvuky, které působí skoro jako rodinné dorozumívání v šepotu.

Tři ostrovy

Na mapě Afriky působí jejich rozšíření zvláštně – jako by příroda psi ušaté rozsypala do tří oddělených ostrůvků. Jeden východně v Etiopii (Awash NP), druhý v Tanzanii a Keni a ten třetí, pro mě nejzajímavější, právě v Botswaně a celé jižní Africe. Tady v savanách a polopustinách mají ideální podmínky: potravu tvoří hlavně termiti a jiný hmyz, ale nepohrdnou ani drobnými obratlovci, vejci nebo zralým ovocem. Díky obrovským uším dokážou slyšet hmyz pod zemí, zato zrak je jejich slabinou – když se kořist přestane hýbat, mají problém ji najít. Pojmenování Otocyon megalotis mluví za vše: „velkouchý pes“. Přitom ale nejsou žádní rváči – spíš plaší a opatrní. 
Nebezpečí jim hrozí spíše od nemocí, hlavně vztekliny, která je schopná vyhubit celé populace. V přírodě však hrají důležitou roli – každý jedinec ročně spořádá přes milion termitů a pomáhá tak regulovat jejich počet. A přestože jsou v některých oblastech loveni pro kožešinu či maso, celkově patří mezi druhy málo dotčené. Dokonce se jim občas daří lépe v krajině přetvořené člověkem, když z buše vznikne pastvina.

Související odkazy
Články o fotografování v Botswaně
Nabídka fotografických cest 
Články o fotografování přírody