Lachtan plavý, na lovu tučňáků

Bez dortíku

Plán měl jen jednu vadu – večeři.
 Jako hosté u místních bychom se měli dostavit na objednané několikachodové jídlo. Výrazně by to ale zužovalo naše fotografické šance. Pokud se večeře protáhne, budeme mít sotva hodinu, abychom měli šanci na nějaký ten atak lachtana na tučňáka.
Jak jsem polykal poslední sousto výborného jehněčího hřbetu, byl jsem jak na trní. Slunce pomalu padalo k obzoru, obloha byla jasná a světlo se začínalo barvit do oranžova.
 Na prostřeném stole stále zůstávala netknutá lžička na dezert, ale už jsem to déle nevydržel. Se slovy „kvůli dortíkům tu nejsme“ jsem se s omluvou nevychovaně zvedl od stolu jako první. No, odešel… Jakmile jsem zmizel za kopcem Semaphore Hill z dohledu, tu a tam jsem trávou mezi husami a chaluhami i popoběhl. Pláž, kde lachtani loví, jsem už totiž měl ty zbývající tři kilometry na dohled.

Hladový lachtan

Na pláž mi to trvalo přesně 26 minut.
 Už z dálky bylo v dalekohledu vidět melu buřňáků ve vlnách o nějaké zbytky potravy. Buřňáci obrovští jsou na Falklandách skvělí – vždy vás spolehlivě navedou ke zdechlinám. Stejně jako chaluhy nebo čimanga. V kontextu Jirkových dopoledních zážitků mi bylo hned jasné, že dožírají zbytky tučňáka.
Jak jsem doběhl blíže, jít jen krokem už se mi nechtělo. Okolo totiž kroužil lachtan a bylo evidentní, že bude v hodování pokračovat. Věděl jsem, že s ním budu po pláži courat tak dlouho, dokud za dalším tučňákem nevyběhne do písku. Vydržet s ním, předvídat, odhadnout, po kterém tučňákovi půjde, sledovat únikové trasy, překážky, světlo, prostředí… Přesně tohle na focení divokých zvířat miluju!

Létající tučňák

Netrvalo to ani pět minut. V kulatých tmavých lachtaních očích, na hlavě strnule čouhající z vln, bylo naprosto jasně vidět, kterého tučňáka si vybral. Padl jsem s foťákem bradou na pláž, abych měl lepší úhel záběru, a hned jak mi v uších a očích přistála první várka písku (to je ten pověstný falklandský vítr), bylo mi jasné, že jsem špatně. Do třístovky se mi oba aktéři nevejdou.
To už ale kolem mě nízko nad zemí „letěl“ tučňák. Jestli vám v biologii říkali, že tučňáci jsou nelétavý řád ptáků, přírodovědci je nikdy neviděli s lachtanem za zády. Kolem tučňáka odletoval rozvířený písek, jak malinkými úzkými křidélky máchal snad pětkrát za sekundu a svištěl přímo na mě. Neměl jsem čas v leže uhýbat. Ani mě nenapadlo mu zachraňovat život – to už jsem si při focení divočiny vyřešil mnohokrát.
Ani jsem se nehnul. Odkulil jsem se až před tím hladovým lachtanem. Je to velké zvíře, vážící až 350 kg. Trochu jsem se děsil možnosti, že si to se mnou bude chtít vyřídit jako s potravním konkurentem.

Do kopce

Překvapilo mě, jak jsou tito vyloženě mořští živočichové (lachtan i tučňák), když jim o něco jde (o žrádlo / o život), poměrně rychlí i na souši. Oni se totiž po písku docela dlouho honili. Jejich rychlost je srovnatelná – spíš jde o to, kdo se dříve unaví, narazí na překážku nebo udělá chybu.
Což se přesně stalo. Museli do stráně a to se stalo tučňákovi oslímu osudné. Zpomalil – chramst. Lachtan nádherně zapózoval pro fotku s úlovkem v protisvětle (díky!) a už se nesl. Nejkratší cestou vracel tučňáka zpět do moře. Všechna naše pozorování byla stejná – jakmile na souši tučňáka uloví, okamžitě ho odnese do vln. Do hlubší vody, kde s ním prudce smýká (tzv. „thrashing“), čímž ho téměř stáhne z kůže nebo roztrhá na kusy…
Jakmile začal lachtan hodovat ve vlnách, společnost mu hned dělalo hejno buřňáků, kterým se tu a tam podařilo něco ukrást.
To už jsem ale v dálce viděl přicházet kamarády s moučníkem od večeře v břiše. Jak pomalu zrychlují, když už z dálky viděli divadlo, které se před chvílí odehrálo.
 Ten večer nám lachtan dal ještě šanci na další fotky – byl hladový, při chuti – a odnesli to další dva tučňáci.

Plážový turista

Největším hrdinou našeho fotografování lachtanů lovících tučňáky byl jednoznačně Mecan. Strávil s nimi na pláži mnoho hodin. A to není tak, že si dřepnete do písku a čekáte. Lachtan totiž bez přestání brousí podél pláže nahoru a dolů, tučňáky na břehu hledá, přemýšlí, vybírá. A vy musíte pořád s ním.
Což jde sice bez běhání, ale třeba ten den na Volunteer Point měl Mecan na hodinkách přes 30 000 kroků. Není divu – mrkněte se do map, jak je tam ta pláž dlouhá, a zkuste to uhlídat!
Přestože jsem víc času strávil u kolonie než na pláži, Martinovu snahu chápu. Na Volunteer Point totiž lachtani loví možná až třikrát větší tučňáky patagonské. A to je teprve atraktivní divadlo. Bohužel právě tady proběhla většina úspěšných útoků ve vodě – lachtan chytil tučňáka ve vlnách blízko pláže.
O pár desítek minut později pak moře vyplavilo zbytky. Lachtan slupnul v podstatě jen „prsíčka“, zbytek zůstal pro mrchožrouty (buřňáci, racci, chaluhy, čimanga).
Přesto vím – myslím, že Honza má i fotku – že zhruba ve čtvrtině případů ulovil tučňáka patagonského i na pláži. Já to viděl jen jednou z velké dálky a užil si to jen v dalekohledu, bez stresu z focení.

Večerní lov

Lachtani jsou při lovu tučňáků z našeho pozorování na Falklandách poměrně úspěšní a z literatury je zřejmé, že se jedná o naučené individuální chování – ne každý lachtan to dělá. Obvyklou potravou jsou spíše ryby, hlavonožci a korýši.
Nejlepším časem byly chvíle, kdy bylo na plážích nejvíce tučňáků – tedy ráno (když se chystají na moře) a hlavně večer (když se vracejí unavení po celodenním lovu).
Lachtan plavý / hřivnatý (Otaria flavescens) – v angličtině „South American sea lion“ – má v češtině poněkud nejednotné názvosloví. Kvůli optimalizaci pro vyhledávače tak na mém webu najdete lachtana hřivnatého i plavého. Obojí je samozřejmě správně.

Související odkazy
Falklandské ostrovy, znovu za tučňáky
Články o fotografování přírody
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotografických workshopů