Slunce
Můj až chorobný optimismus nevymyslel na přesun nic lepšího, než že to riskneme a pojedeme autem přes Grimselpass ve výšce 2164 metrů. Třeba budou parádní výhledy. Cesta je delší, ale „třeba se ta bílá deka trhne“.
Hnus. A zase hnus.
Viditelnost na nic, sníh i na silnici, neviděli jsme vůbec nic. Minivanem na letních gumách jsme jeli krokem. Jakmile jsme se ale přehoupli na druhou stranu hřebene, objevili jsme úplně nový svět. Výhledy do dálky, modrá obloha a po pár zatáčkách serpentin dolů místo nuly hned dvaadvacet stupňů.
Jirka si fotil červené švýcarské vláčky projíždějící horskou krajinou pod obláčky na modré obloze.
Idylka. Úsměvy všech.
Jak pro koho.
Už skoro dva dny jsem nenašel ani jednoho kozorožce a na fotografování nám zbývalo jediné odpoledne a poslední ráno.
Vozit fotografy za divokými zvířaty je zavazující. Klienti si totiž nepřipouštějí, že se klidně může stát, že na vysněný druh nebudeme mít štěstí. I když máte zkušenosti, o zvířatech a jejich chování víte skoro všechno, kozorožce fotografujete na dvou desítkách lokalit ve Švýcarsku, Itálii, Rakousku i Francii už dvacet let, když nemáte štěstí, fotky kozorožců prostě nebudou.
Ale nehroutil jsem se. Věřil jsem a pořádné rohaté samce fotografům dál sliboval.
Štěstí jsme měli už na parkovišti. Tam, kde jsem minule nechal auto, stálo jen pár dalších vozů a kolem jezera bylo vidět, že by to šlo autem ještě dál. Sněhové splazy, které tu minule blokovaly cestu, byly čerstvě odhrnuté bagrem a auta očividně jezdila až k dalšímu jezeru blíže k ledovci.
Počkal jsem na obytňák, který se vracel od ledovce, a prohodil s řidičem pár slov.
To půjde.
Prozkoumáme svahy z auta a zaparkujeme výš.
Zahlédli jsme dvě mláďata, ale hned navrhuji, že pojedeme dál. Chceme přece pořádné samce.
Parkoviště. Minimum lidí. Jasná obloha. Jsme přímo pod ledovcem a mohutnou morénou. Dál už to autem nejde.
A kozorožci nikde.
Fotografujeme krajinu. Vzpomněl jsem si, že uděláme společnou fotografii. Bob fotí kytičky, Pepa s Josefem vytáhli z batohu pivo, Jirka pobíhá jako pokaždé nejdál a fotí.
Já si hledám závětrné místo na slunci, pohodlně se usazuji a beru do ruky dalekohled.
Poslední šance.
Skoro půl hodiny pročesávám okolní kamenité svahy. Nic. Pak mě zaujme pohyb světlého kožichu na hraně šedé ledovcové morény asi pět set metrů daleko.
Kozorožci!
Mají velké rohy. A je jich dost.
Až v tu chvíli si uvědomuji, že kdybych neměl dalekohled...
Hned začínám pořvávat na ostatní, navádím je na cestu ke kozorožcům a vyrážím hledat Boba.
Nakonec z toho byla až do večera absolutní fotografická pohoda. Kozorožců bylo čtrnáct. Všechno mladí, ale už pořádně rohatí samci. Na krásném místě, s ledovcem v pozadí, v příjemně rozptýleném světle. Trénovali souboje a nedali jediným náznakem najevo, že by chtěli utéct, přestože jsme kolem nich stáli ve skupině jen pár metrů daleko.
Jedinou vadou byla ledovcová říčka. Pro lepší úhel a fotografie kozorožců s ledovcem bylo potřeba dostat se na druhou stranu. Josef s Pepou to zvládli hravě. Já jsem při přeskakování mokrých balvanů málem skončil ve vodě a opět měl boty plné vody až po kolena. Někdo to obešel z dálky, Bob sezul boty a prošel vodou. Někteří se do divokého proudu nepouštěli vůbec.
Ale stálo to za to.
S aktivními kozorožci v nádherném koutě alpské přírody, bez dalších turistů, jsme vydrželi několik hodin až do západu slunce.
Když jsme pak unavení usedali do auta, pořádně se mi ulevilo. Fotografové vypadali spokojení.
Pokud máte zájem o fotografování kozorožců ve Švýcarsku, další termín jsem ve spolupráci s Czech Photo Travel připravil na 7.–11. června 2027.
Související odkazy
Články o fotografování přírody
Fotografie kozorožců ve fotobance Shutterstock
Nabídka fotografických cest
Nabídka fotograficých workshopů
Kozorožec alpský (Capra ibex ibex) Alpine Ibex, Bernské Alpy, Švýcarsko
Ondřej Prosický | www.NaturePhoto.cz, Sony ILCE-1, Sony FE 70-200mm F4 Macro G OSS II, f/4.5, @1/60 s, ISO 250, úterý 9. června 2026 17:14:53, 2026-6-7928.jpg
Švýcarsko
Komentáře ke článku
(0 příspěvků) Přidat komentář